Snění
Chladný vzduch ho štípal v plicích a šedý soumrak skrýval jeho tělo pod peřinou přívětivé nevědomosti. Nechtěl na nic myslet, přesto mu v hlavě pluly vzpomínky, mísící se se sny jako temná flotila bolesti. Nechápal to. Proč si musel vybrat zrovna jeho – anděla? Přišlo mu zvláštní, že se jeho vyvolený dal dohromady zrovna s Dannym, ale zázraky se prý dějí. Jak se dokázal anděl – tvor nebes, dobra a jasu – zamilovat do upíra – temného z přirozenosti, přestože tenhle možná nebyl zlý?
Posunul se na střeše školní budovy a zády se opřel o studenou zeď vedle dveří. Jak vůbec mohl třeba jen doufat? On, Chris, stále smutný a uzavřený. A navíc jen člověk. Jak si mohl myslet, že by měl šanci proti někomu veselému, komunikativnímu a populárnímu, třebaže to byl syn zla? Možná, že právě tohle Timmyho na Dannym tolik přitahovalo.
Byl neviditelný, nikdo si ho nevšímal a on o to ani nestál – celé ty roky. Teď , když chtěl pozornost jediné osoby, bylo pozdě. Timmy…. Byli jen přátelé. Nic víc.
Šum křídel prorazil ticho, ale jeho smutek rozvířit nedokázal – jen ho posílil. Ani nevzhlédl. Věděl, kdo to je, ale nechtěl, aby ho Timmy viděl takhle.
„Věděl jsem, že tu budeš,“ ten hlas zněl mile, přesto mu probodl srdce dalším z nesčetného množství hrotů beznaděje. Hořce se pousmál. Ano, věděl to, sedávali tu spolu a on sníval o tom, že jednoho dne taky dostane křídla. Jako on, jako Timmy.
„Pamatuješ, jak jsme sem v noci chodívali?“
Přikývl.
„Nechceš se proletět?“
Ironie jeho úsměvu přepsala jednotvárnou šeď okolí černou fixou. Chtěl, ale copak to mohl přijmou? Nesměl jim rozvracet vztah. „Timmy?“
„Hmm?“ anděl se k němu otočil s tak samozřejmým zájmem, až to působilo víc než nuceně.
„Nech mě, prosím. Nech mě umřít...,“ zděšení, jež se promítlo v Timmyho očích, ho absurdně potěšilo. Čekal tuhle reakci. Nešťastné mlčení a tiché výčitky. „Ne, jen s ním zůstaň; zmizím, přestanu vám překážet.“
„Chrisi…. Tys zase….?“ Dvěma kroky překonal vzdálenost, která je dělila, a prudce mu vyhrnul rukáv. Smutný povzdech se přenesl nad novými, ještě nezahojenými rankami. „Říkal jsi, že toho necháš. Slíbil jsi to!“ objal ho tak pevně, že měl pocit, jako by pod jeho stiskem Chrisovo vyhublé tělo praskalo.
„Tys slíbil, že budeš vždy se mnou…,“ zašeptal otupěle. Ano, udělal to. To zoufalství se už nedalo snášet, tak ho schoval do nových jizev na předloktí.
„Já jsem s tebou, Chrisi, ale nemůžeš po mně chtít, abych opustil Dannyho jen proto, že to tak chceš. Musíš se přes to přenést.“
„Nech mě samotného…. Prosím,“ cítil, jak stisk povoluje, a šum křídel mu napověděl, že Timmy odchází. Nebyl s ním. Nikdy s ním nebyl a teď, když měl Dannyho, už vůbec ne. dusilo ho to. Ten pocit tupého prázdna, který ho donutil vzít nůž, aby byla aspoň bolest, když už nic, mu otravoval myšlenky. Nutil ho přemýšlet, jaké by to bylo, kdyby nepřišel Danny; jestli by teď byli spolu šťastní a váleli se po sobě, jak to milenci dělají. Ne, teď už na tom nezáleží ….
Vykročil k okraji střechy. Copak se někdo bude zajímat o to, že zemřel? Zavřel oči a udělal poslední krok. Krok do prázdna. Jen osm vteřin trvalo, než se dotkl země. Pouhých osm vteřin, ve kterých dokázal všem vyčíst to, čím mu ublížili, a sobě, že udělal tuhle hloupost. Volal Timmyho, ale on nepřicházel. Nepřekvapilo ho to. Poslal ho pryč, tak šel. Za Dannym.
Chladná zem ho tlačila do polámaných žeber a černá košile tmavla jeho krví. Kolem se sbíhali lidé, zasypávaní lístky sakur a ty, co přistály v rudé louži, zčernaly, jako by mu chtěly splnit sen, natřít celý svět jeho oblíbenou barvou.
Zvedl se. Přihlížející stále pobíhali kolem a snažili se sehnat doktora. Jiní volali sanitku, přestože všem bylo jasné, že už to nemá cenu. Hleděl na své tělo nadnášen půlnočně temnými křídly.
„Teď už s tebou opravdu nemohu být…,“ ozvalo se za ním.
Chris se s výkřikem posadil a rozhlédl se kolem. Jeho pokoj se topil v temnotě, jen oknem procházel paprsek světla z matně poblikávající lampy na ulici.
Zadíval se do tmy a pochopil.
