Když se řekne Buddha, většina lidí si představí krásného, snědého indického muže, jak sedí v prostém šatě na zemi a neznatelně se usmívá. Pro mnoho lidí je tohle definice buddhismu, jak ho může vyjádřit člověk. Buddhista je někdo, kdo se co nejvíce podobá Buddhovi. Pamatuju si, když jsem někdy na začátku devadesátých let řekl, že jsem buddhista, jeden člověk se zašklebil a řekl: Buddhista? Ti přece chodí bos.
Mnoho lidí si neuvědomuje, že to, jak vnímáme buddhismus, je z velké části něco, co je jen jakýmsi vlajícím střapcem, nikoliv buddhismem samotným. Tak především - Buddha se narodil v Indii, ale Indie není nějaká kouzelná země, která jediná může dát život Buddhovi, probuzenému člověku. Buddha se zrovnatak mohl narodit v Norsku. Problém je, že Norsko tehdy bylo zcela barbarské a Nory před 2500 lety opravdu pramálo zajímala filozofie. Indie byla už tehdy nesmírně vyspělá země, co se týká filozofie. Nicméně dnes je Norsko také vyspělá země a lidé si tam mohou zvolit, jakou filozofii chtějí studovat nebo jaké náboženství praktikovat. Tam se tedy klidně může zrodit současný Buddha, někdo, kdo hledá pravdu a nachází ji a cvičí zazen a věnuje se každodennímu životu.
Další falešný rys buddhovství, něco, co je prostě náhoda, je krása a pohlaví Buddhy. Zrovnatak mohl být Buddha nepříliš atraktivní žena.
Další rys buddhovství je jakýsi klid, jemná gesta, laskavý pohled. Předpokládá se, že takový byl Buddha. Ale je možné, že takový byl od narození. Probuzení jeho charakter pouze vyjasnilo, aniž by ho nějak radikálně měnilo nebo vytvářelo. Buddha může tedy být klidně energická, poněkud prudká, hlasitá Norka nepravidelných rysů.
Další rys buddhovství je také trochu ono indické venkovské prostředí - sedíte někde pod stromem, jíte trochu rýže, pijete kozí mléko, kolem pobíhají sloni a je dost teplo, takže všichni kolem jsou polonazí. Ale zrovnatak byste mohli být prudká Norka navlečená do teplého oblečení, kolem vás sobi, kupa sněhu a mráz minus deset.Další rys buddhovství je ona chudoba, bosé nohy, málo jídla, žádný luxus. Ale musíme si uvědomit, že Buddha nežil v nějakém stavu odříkání - jemu vyhovovalo to, co měl a co neměl. Tehdy střední cesta znamenala nemít služebnictvo a nejezdit na slonu. Dnes střední cesta znamená nemít největší zbrusu nový mercedes a nelítat první třídou. Dnes Buddha je někdo, kdo netouží po bohatství, ale nebrání se základním prostředkům, z praktických důvodů.Buddha tehdy nepotřeboval auto, bylo celkem praktické chodit pěšky, byl to způsob života obyčejných lidí. Dnes obyčejní lidé jezdí vlakem nebo autem nebo tramvají. Takže naše prudká Norka může nosit bundu z goretexu a jezdit Skodou Fabia. To není nějaká parodie, to je prostě tak - Buddhovi nešlo o to dokázat, že nic nemusí vlastnit. V tehdejších podmínkách bylo prostě zbytečné jezdit na slonu a nosit boty. Dnes je zbytečné jezdit ve zbrusu novém mercedesu a jíst v nejdražších restauracích. Ale chodit v dnešních podmínkách bos je asi tak šokující, jako tehdy v Indii bylo měsíc nepozřít jídlo. A to prostě Buddha poté, co poznal pravdu, nedělal.
Další domnělý rys buddhismu je opuštění domova. Tehdy v Indii nebylo možné vážně se věnovat hledání pravdy a cvičení pravdy, než opustit domov a vyhledat učitele někde v lesích či na venkově. Představte si, že by někdo v tehdejších podmínkách chtěl studovat a cvičit buddhismus a současně zůstat s rodinou doma a chodit do práce. Já dnes napíšu email a můj učitel mi tak do dvou dnů odpoví. Tehdy pokud měl žák otázku, musel putovat několik týdnů, možná měsíců, než našel svého učitele, pak mu položil otázku, dostal odpověď a zase putoval několik týdnů nebo měsíců domů. Mezitím mu manželka byla několikrát nevěrná, děti zdivočely a dobytek pomřel hlady. Já ráno v klidu cvičím zazen, pak jdu do práce, večer si něco přečtu o buddhismu, napíšu učiteli email, zase chvíli cvičím zazen a jdu spát. Tak jsem v kontaktu s filozofií buddhismu, s mým učitelem a současně pravidelně cvičím. Ale před 2500 lety to bylo zhola nemožné. Knihy nebyly, učitel byl stovky mil daleko a děti měly hlad. Buď člověk zůstal doma a z buddhismu se nedozvěděl prakticky nic, natož aby ho pravidelně cvičil, nebo řekl manželce a dětem sbohem, chci dosáhnout pravdy, mějte se tu hezky, a nezlobte se.
Tak vidíme, že představa o tom, kdo je a není Buddha, je dána z 90 procent tím, co jsou kulturní podmínky. Když si tyto kulturní podmínky odmyslíme a díváme se skutečně na samotný buddhismus, a ne na jeho kulturní projevy dané dobou a místem, máme co do činění s blonďatou korpulentní dámou ve středních letech, která jezdí autem do práce a po práci dohlíží na děti, jak píšou úkoly. Ráno cvičí zazen a taky večer, o víkendech chodí někam cvičit s ostatními a ve volném čase edituje a píše o buddhismu. Jednou za čas vede několikadenní ústraní.
Z původního obrázku Buddhy nezbylo téměř nic. Jen lotosová pozice a stejná filozofie, ale ta není na první pohled vidět. Tu vidí jen ti, kteří se zajímají o buddhismus opravdu do hloubky a cvičí pod vedením autentického učitele. Ti pak poznávají v takové zdánlivě obyčejné vdané ženě, která chodí do práce, samotného Buddhu.
