legendnivea

„Ahoj, Darsi.“ Přistoupí k hnědovlasému muži blonďatý mladík, skloní se k němu a políbí ho na tvář.

„Tak jakpak ses dneska měl?“ Přisedne si k němu a usměje se na něj.

„Představ si, co se mi před chvílí stalo. Vystupoval jsem z autobusu a jak jsem chtěl rychle běžet za tebou, tak jsem nechtěně vrazil do jednoho chlápka. No co ti budu povídat, vždyť mě znáš, jaký jsem nemehlo.“ Ušklíbl se a pokračoval.

         „No a oba jsme spadli na zem. Byl takovej divnej, až mi pomalu naháněl strach. Na očích měl černé brýle a se zarostlou bradou vypadal jako mafián z filmu.“ Chytil Darsiho za ruku. Oklepal se, když si vzpomněl, jak šel z toho chlapa strach, když se postavil. Vypadal vedle něj jako skrček.

„Tak jsem se mu omluvil a pomohl mu vstát, ale on jen zanadával a odešel. Byl fakt divnej. “ Přitiskl se k němu a opřel si hlavu o jeho hruď. S uspokojením poslouchal, jak mu tluče srdce.

„Dneska jsem přišel dřív, máme večer zkoušku na ten koncert. Je to sice až za měsíc, ale máme ještě hodně co zkoušet. Doufal jsem, že se přijdeš podívat, jak mi to jde.“ Smutně se pousmál. Zavřel na chvíli oči a nechal se na chvíli unášet zvedajícím se a klesajícím hrudníkem Darsiho.

Na rtech mu zahrál úsměv, když si vzpomněl, jak se poznali.

Vždycky byl neuvěřitelný nešika a smolař. Ostatně to je pořád. Tenkrát ho to ale málem stálo život. Vidí to jako dnes.

----------

Jel autobusem do školy, jako každé ráno, ale protože se v noci moc nevyspal, tak usnul a přejel zastávku, kde měl vystoupit. Vlastně jel až na konečnou. Normálně se autobusy vracely zase zpátky, ale tenhle tam končil. Byl hodně překvapený, když ho řidič vzbudil a vysvětlil mu, že je na konečné a že musí vystoupit. Rychle se sice vzpamatoval, ale stejně rychle začal panikařit. Poděkoval řidiči a rozeběhl se k jinému autobusu, který jel zpátky do města. Bál se, že nestihne školu a to bylo to nejhorší, co by teď potřeboval.

Ani si nevšiml auta, které se vyřítilo ze zatáčky. Prostě jen dál s pohledem upřeným na autobus na nedaleké zastávce utíkal přes silnici. Stihl jen koutkem oka zahlédnout blížícího se stříbrného sporťáka, jak se neuvěřitelnou rychlostí řítí k němu. Zděšeně zavřel oči, když slyšel něčí křik a urputné skřípění brzd. Ucítil náraz a spadl na zem. Myslel si, že je konec, tohle nemohl ubrzdit, byl moc blízko.

„Ježíši, kluku pitomá, o co ses to pokoušel?“

Probral ho přísný vyděšený hlas a donutil ho otevřít křečovitě zavřené oči. Srdce měl až v krku, jak mu zběsile tlouklo a cítil, jak se třese. Vykulenýma očima se vyplašeně rozhlédl a viděl, jak si to k němu žene nabušenej chlápek z toho stříbrného sporťáku. Byl vzteky bez sebe, popadl ho za triko a jednou rukou ho postavil na nohy a zatřásl s ním.

„Ty parchante, ty kreténe. Seš snad slepej? Nečumíš na cestu, nebo co?“ Držel ho pod krkem a on, celý bledý ještě z toho šoku, že mohl být mrtvý, zalapal po dechu.

„Nechte ho být.“ Zařval na něj řidič z autobusu, který se už taky postavil na nohy.

„Nic se nestalo a vy můžete být rád. Zrovna moc předpisově jste taky nejel.“ Probodl ho svým přísným pohledem a nabušenec pustil roztřeseného kluka na zem. Jen zavrčel, zanadával, pak naskočil do svého sporťáku a za zvuku prokluzujících se kol se za ním jen zakouřilo, jak rychle odjel.

„Hej, chlapče. Jsi v pořádku?“ Dřepnul si k roztřesenému Trevisovi, který seděl na zemi a opíral se rukama o špinavý chodník. Trevis se na něj podíval, ještě stále v šoku a zničehonic se mu zvedl žaludek, když si uvědomil, že mohlo být po něm. Jen se předklonil a začal zvracet.

Kolem už se shluklo pár čumilů a mezi nimi se prodral i jeden doktor.

„Prosím, ustupte, jsem lékař, podívám se na něj.“ Klekl si k Trevisovi a prohlédl si ho. Pak ho chlácholivě poplácal po zádech a usmál se na něj.

„Je v pořádku, jen je v šoku. Hej, chlapče, jak se jmenuješ a kde bydlíš?“ Zeptal se ho doktor, ale Trevis na něj jen nepřítomně civěl. Stále se třásl.

„Neznáte ho někdo? Nebydlí někde tady poblíž?“ Rozhlédl se po kolemstojících, ale všichni jen vrtěli hlavami.

„Jel v mém autobuse a asi přejel svou stanici, protože spal.“ Doktor jen přikývl.

Všichni jen stáli a dívali se na třesoucího se kluka. Řidič se podrbal na hlavě a povzdechl si.

„Bydlím tady kousek, vezmu ho k nám. Potřebuje se uklidnit.“ Pronesl po chvilce váhání. Kdyby ho nechali odvézt do nemocnice, mohla by to vyšetřovat policie a o to nestál.

„Dobře, tohle mu dejte, je to na uklidnění a bude po tom pár hodin spát. Ale jestli ho neznáte, tak by bylo lepší, kdybych ho vzal do nemocnice, tam už si zjistí, kdo to je.“ Zadíval se na řidiče v modré pracovní uniformě. Ten se jen usmál a už zvedal kluka na nohy.

„To bude v pořádku, jezdí mým autobusem často. A děkuji.“ Vzal si od doktora prášek v průhledném obalu a přehodil si paži toho kluka kolem krku. Objal ho v pase a odváděl ho k sobě do bytu. Rozloučil se s doktorem a nechal čumily za zády.

Doma ho uložil do své postele, dal mu ten prášek a nechal ho spát. Divil se, že se ani nebránil. Asi byl vážně v šoku. Mohl jen doufat, že se z toho vyspí, jak říkal ten doktor. Zavřel dveře do ložnice a šel si pustit televizi.

Trevis chvíli ležel a upíral oči do stropu. Všechno slyšel, všechno vnímal, ale nedokázal ze sebe dostat ani hlásek. Ještě stále cítil, jak mu je zle a jak se třese. Ale za chvíli už se mu začaly klížit oči a on usnul.

Když se probudil, překvapeně zjistil, že leží v cizí posteli a v neznámém bytě. Vylezl z postele a potichu přešel ke dveřím, otevřel je a díval se na muže sedícího v křesle. Ten se k němu s úsměvem otočil.

„Ahoj, tak co, už je ti líp?“ prohlížel si stále ještě pobledlého blonďáčka s polodlouhými vlasy a vykulenýma světle hnědýma očima. S radostí zkonstatoval, že už se netřese. Naznačil mu, aby si šel k němu sednout do druhého křesla. Trevis, poslušně jako loutka přešel ke křeslu a posadil se.

„Pamatuješ si, co se stalo?“ Zeptal se ho a nespouštěl z něj oči. Jen přikývl.

„Děkuju.“ Špitl a prohlížel si usměvavého řidiče autobusu. Takhle ho neznal, vždycky se jen mračil. Taky se pokusil o úsměv. Takhle se mu ten hnědovlasý pán líbil víc.

„Jak se jmenuješ?“

„Trevis Marrlou.“

„A kde bydlíš?“ Trevis se zhluboka nadechl a přemýšlel, jestli to má říct.

„V Kingbornu.“ Zašeptal a sklopil oči.

„V Kingbornu? Nevěděl jsem, že tam jsou nějaké domy. Myslel jsem si, že tam je jen dětský domov.“ Snažil se vybavit si ten zastrčený kout na kraji města.

„Je, bydlím tam.“ Smutně přiznal a povzdechl si. Řidič se na něj překvapeně podíval. Chvíli mlčel a nevěděl, co říct. Trevis se zvedl.

„Moc vám za všechno děkuju, ale asi bych měl jít. Omlouvám se, jestli jsem vám způsobil nějaké problémy.“ Vzal si svoji tašku a přešel k chodbičce. Tam se obul a ještě jednou se otočil ke svému zachránci.

„Nashledanou a ještě jednou moc děkuju.“

„Počkej.“ Přistoupil k němu a podal mu papírek se svým telefonním číslem.

„Jmenuji se Bennett. Darsi Bennett. Kdybys cokoliv potřeboval, klidně zavolej. Usmál se na něj. Sice si vždycky myslel, že v dětském domově jsou jen samí grázlící, ale tenhle kluk se mu líbil. Nevěřil, že by byl zlý. Trevis se usmál a poděkoval.

---

Od té doby s ním jezdil každé ráno autobusem a povídali si spolu, než musel vystoupit u školy. Bavil se s ním o všem. O škole, o tom, co ho trápilo i o tom, co ho bavilo. Brzy si Darsiho velice oblíbil. Vlastně by klidně mohl být jeho otcem. Možná že tak k němu i vzhlížel.

Darsimu bylo šestatřicet, zatímco jemu teprve šestnáct. Rozuměli si a časem se začali navštěvovat i mimo autobus. Občas spolu zašli do kina, nebo do cukrárny.

I Darsi si ho oblíbil. Nebyl ženatý a neměl žádné děti. Ale Trevis mu zase vnesl do života trochu radosti. Dokonce se mu i podařilo přesvědčit ředitelku dětského domova, aby u něj mohl zůstat na Vánoce a Nový rok. Po dlouhé době to byly zase jedny šťastné vánoce. Sám se je nikdy ani nenamáhal slavit.

I Trevis byl nadšený. Pro něj to byly první vánoce mimo dětský domov. Rodiče neznal, našli ho na chodbě v nemocnici, když mu byly asi tři dny. Jeho matku nikdy nevypátrali. Ale teď byl šťastný. Neměl sice matku, ale měl Darsiho a ten mu nahradil otce.

Miloval hudbu a Darsi to věděl. Věděl o něm všechno, jako by to věděl každý správný otec o svém synovi a daroval mu k vánocům housle. Trevis pak probrečel snad celý večer, jak ho to vzalo a Darsi ho celou dobu objímal. Byl lepší, než by byl jeho pravý otec, byl o tom přesvědčený.

Na housle hrál už od svých pěti let, ale dětský domov si nemohl dovolit moc utrácet. Teď měl housle svoje a ty staré mohl mít někdo jiný.

Darsi ho neskutečně podporoval a nechyběl na žádném jeho vystoupení. Po roce jim dokonce dovolili i víkendové návštěvy a Darsi mu zařídil jeden pokoj, aby měl své soukromí, když u něj byl.

Trevis byl šťastný a hned po dovršení osmnáctých narozenin se k němu přestěhoval, když mu to Darsi nabídl. Neadoptoval ho, ale Trevis ho miloval, jako svého otce. Dokonce mu zaplatil i studia na konzervatoři. Bylo jim spolu dobře.

Jenže jejich štěstí nemělo být věčné.

Jednou v noci Darsiho našli zbitého do bezvědomí v autobuse na konečné zastávce. Nikdo neví, kdo to udělal, ale Darsi se už neprobral.

Už tři měsíce ležel v nemocnici v komatu a nebýt přístrojů, které udržovaly jeho životní funkce, byl by už dávno mrtvý. Jeho mozek už nefungoval.

----------

Trevis se s povzdechem podíval na hodinky.

„Už budu muset jít, zítra zase přijdu. Mám tě moc rád.“

Rozloučil se s nehybně ležícím tělem na bíle povlečeném lůžku a zadíval se do jeho zavřených očí. Už dávno se naučil ignorovat všechny ty hadičky a přístroje, které z něj trčely. Už přestal vnímat zvuky všech těch přístrojů, které nutily jeho tělo žít. Viděl jen Darsiho. Políbil ho na tvář a se smutně svěšenou hlavou opustil pokoj.

Ani si nevšiml, že za dveřmi někdo stojí. Nikdo jiný, než on za Darsim nechodil, tak tomu nevěnoval pozornost.

„Už odcházíš?“ Zeptal se ho doktor, který ho znal. Věděl, že sem chodí každý den a od Trevise i věděl, jaký byl jejich vztah. Trevis jen smutně kývl hlavou.

„Máme zkoušku, zítra zase přijdu.“ Rozloučil se a byl pryč.

„Kdo to byl?“ Zeptal se muž stojící vedle doktora, který zrovna vcházel do Darsiho pokoje.

„To byl Trevis. Chodí za ním každý den.“ Muž překvapeně pohlédl na nehybně ležící tělo na lůžku.

„Nevěděl jsem, že má syna.“ Přešel k Darsimu a zadíval se mu do tváře.

„To není jeho syn, ale staral se o něj jako o vlastního. On rodiče nemá a podle toho, co jsem slyšel, si ho k sobě nastěhoval. Je to moc hodný mladík a vašeho bratra měl velmi rád. Povídá si s ním, jako by už dávno nebyl skoro mrtvý. Je mi ho opravdu líto. Nikoho jiného neměl, jen vašeho bratra.“

Muž se zadíval na Darsiho a usmál se.

„Dlouho jsme se neviděli, bratře. Škoda, že jsme se museli sejít za takových okolností.“

Přisedl si k němu na židli, která tam stála, a chytil ho za ruku. Vzpomínal, kdy ho viděl naposledy. Asi před pěti lety, když sem jel na služební cestu. Moc se spolu nestýkali, přece jen to byl nevlastní bratr, o kterém se dozvěděl, když mu bylo osmnáct. Tehdy mu otec jen tak mezi řečí oznámil, že má o čtrnáct let staršího bratra. Byl to pro něj šok a dlouho hledal odvahu, aby ho kontaktoval. Nakonec ho navštívil a zjistil, že jsou si dost podobní, jak vzhledově, tak i povahově. Asi to zdědili po otci.

Teď se na něj díval a docela litoval, že ho nepoznal líp. Byl to jeho poslední žijící příbuzný. Teď musel přijet on, jako poslední žijící příbuzný, aby rozhodl o jeho dalším osudu.

Díval se mu do tváře a poslouchal doktora, který mu líčil jeho zdravotní stav a možnosti.

Neměl žádné šance, už byl mrtvý. On měl jen podepsat papíry, aby ho mohli odpojit z přístrojů.

„Dobře…“ Souhlasil. Bylo mu jasné, že nemá cenu ho dál udržovat. Zvedl se a otočil se k lékaři.

„Souhlasím, kdy to chcete provést?“ Doktor se nijak netvářil, jen zaklapl desky.

„To záleží na vás. Stačí podepsat papíry a hned ho můžeme odpojit. O ostatní už se postaráme.“ Muž přikývl.

„Jen, měli bychom počkat na Trevise a oznámit mu to. Přece jen…“

Muž se zadíval překvapeně na doktora. Nechápal, proč by to měl dělat. Ale souhlasil. Nechali to tedy na zítra. Podepsal papíry a odjel se ubytovat do nedalekého hotelu.

---

„Ahoj, Darsi. Tak už jsem zase tady.“ Přisedl si k nehybnému tělu a políbil ho na tvář. Vzal do dlaní jeho ruku, jako to dělal každý den a usmál se na něj.

„Tak zkouška se nám povedla. Představ si, že budu mít sólo. Ten kluk, co ho měl mít, si zlomil ruku a já ho mám zastoupit. Škoda, že to neuvidíš. Ale budu hrát jen pro tebe.“

Nešťastně si položil svou hlavu na jeho hrudník a znovu se zaposlouchal do pravidelného tlukotu srdce, které ho tak uklidňovalo.

„Darsi, chybíš mi, moc mi chybíš.“ Vzlykl a pevněji sevřel jeho ruku.

Ani si nevšiml, že ho celou dobu pozorují dva páry očí. Ve dveřích stál doktor a Darsiho bratr. Ten zaujatě poslouchal tichý smutný hlas, ze kterého bylo slyšet tolik lásky, až i jemu ho bylo líto. Ale Darsi byl mrtvý a nemělo cenu ho nechávat na přístrojích. Díval se, jak leží hlavou na jeho hrudi a jeho blonďaté vlasy splývají kolem jeho hlavy až na Darsiho tělo.

Pomalu došli až k lůžku a Trevis překvapeně zvedl hlavu. Nechápavě se podíval na doktora a pak na toho muže, který stál hned za ním.

„Trevisi, tohle je Darsiho bratr, Noel Bennett.“ Trevis se zvedl a postavil se před něj. Přišel mu nějak povědomý. Díval se do téměř přesné Darsiho kopie, jen o něco větší, mladší a štíhlejší a překvapením vykulil oči, jak ho to překvapilo. Byl to ten chlap, do kterého včera vrazil. Jen dnes neměl černé brýle. Podvědomě se otřásl, když si vzpomněl na jeho rozzuřený výraz ve tváři.

Doktora jeho reakce pobavila, ale nebylo mu moc do smíchu. Když viděl, že se k ničemu nemá, otočil se k Noelovi.

„Tohle je Trevis, Darsiho schovanec.“ Představil mu blonďatého mladíka, který z něj nemohl spustit své velké světle hnědé oči. Chvíli se díval na Darsiho a chvíli na Noela. Nemohl tomu uvěřit.

„Proč jste přijel? Proč mi o vás nikdy neřekl?“ Něco mu tu nehrálo. Noel se jen usmál a pokrčil rameny. Neměl chuť někomu něco vysvětlovat. Rozhodně ne jemu.

„Trevisi, posaď se.“ Položil mu doktor ruku na rameno a přinutil ho posadit se.

„Už jsem ti vysvětlil, že Darsi je už vlastně mrtvý.“ Trevis smutně přikývl.

„Víš, nemá cenu ho nechávat dál žít. Pan Bennett přijel podepsat souhlas s jeho odpojením od přístrojů.“

Oznámil mu stručně a Trevis zbledl. Podíval se na Noela a z očí mu začaly stékat slzy. Věděl, že ten den přijde, ale stále na to nebyl připravený. Prudce se zvedl a utekl z pokoje jako malé dítě. Doktor s Noelem se za ním jen nechápavě dívali. Doktor si jen povzdechl. Čekal, že bude protestovat, ale takhle to možná bylo lepší.

„Ani se s ním nestihl rozloučit.“ Pronesl posmutněle doktor. Noela jeho reakce celkem překvapila. Nečekal, že by tu mohl mít jeho bratr někoho, kdo ho měl až tak moc rád. I když si to nechtěl přiznat, ten kluk ho zaujal. Zajímalo ho, jaký měli mezi sebou vztah. Najednou ho zajímalo, jestli i v tomhle směru byli stejní.

„Počkáme, až se s ním rozloučí. Asi ho měl vážně moc rád. Nevíte, kde bych ho našel? Rád bych si s ním promluvil.“

„Nejspíš běžel domů. Dám vám adresu. Taky vám předám jeho osobní věci, je tam i klíč od bytu.“ Noel přikývl, převzal si v jeho kanceláři sáček s Darsiho osobními věcmi a nechal si zavolat taxík. Hledat se mu to nechtělo.

---

Trevis doběhl domů a jen za sebou zabouchl dveře, sesypal se na zem a rozbrečel se. Nevěděl, co teď má dělat, ani co bude dál. Darsiho odpojí a jeho život skončí. Zase nebude mít nic. Nemá se kam vrátit, nemá se komu svěřit. Nemá nikoho. Zase bude sám.

„Darsi…“ Šeptal do ticha a otřásal se pláčem. Najednou se cítil zase tak prázdný, tak opuštěný.

---

Noel vystoupil z taxíka a zaplatil. Rozhlédl se po nevelkém sídlišti a vypravil se k tomu správnému vchodu. Podle čísla na lístečku ho našel snadno. Vyjel výtahem do pátého patra a na chvíli se zastavil přede dveřmi bytu svého bratra. Na dveřích byl přilepený štítek, který hlásal, že v tomhle bytě bydlí Darsi a Trevis. Pousmál se. Přemýšlel, jestli má zazvonit, ale nakonec vytáhl z kapsy klíče a odemkl si. Byl to teď vlastně jeho byt, tak proč ne?

Potichu otevřel dveře a překvapilo ho ticho. Myslel si, že není doma. Vešel do chodby a vyzul si boty. Pomalu se přesunul k prvním otevřeným dveřím a nakoukl do pokoje. Uviděl velký, celkem slušně zařízený obývák, ale nikdo v něm nebyl. Nakoukl do druhého pokoje a podle psacího stolu, počítače a hromady učebnic usuzoval, že to bude Trevisův pokoj. Docela ho to překvapilo. Nečekal to. Ale ani tam nikdo nebyl. Nahlédl tedy do kuchyně a tam na zemi ležel schoulený Trevis.

Přistoupil až k němu a překvapeně zjistil, že spí. Objímal si kolena a delší světlé vlasy se mu rozprostíraly všude kolem hlavy.

Vypadal jako malé raněné štěně. Klekl si k němu a odhrnul mu vlasy z tváře, aby si ho mohl lépe prohlédnout. Díval se mu do tváře a sledoval ještě vlhké stopy po slzách a nešťastný výraz v jeho hezké bledé tvářičce. Nechtěl ho budit. Bylo mu jasné, že ho to hodně vzalo.

Opatrně, aby ho nevzbudil, ho vzal do náruče a odnesl ho do jeho pokoje. Položil ho na postel a přikryl ho. Sám se posadil na točící židli u jeho stolu a chvilku ho pozoroval.

Pak se rozhlédl po pokoji a uviděl na stole otevřené album s fotkami. Neodolal a položil si ho na klín, aby si ho mohl pořádně prohlédnout. Bylo tam hodně fotek a na většině z nich byl hlavně Trevis. Většinou v obleku a s houslemi v ruce. Podíval se na zem, kde byly v otevřeném futrálu housle a pousmál se.

Prohlížel si i další fotky a nemohl si nevšimnout, jak jsou na nich oba šťastní.

Zvedl se, odložil album a přešel do kuchyně. Najednou měl žízeň. Otevřel lednici a našel v ní minerálku. Když ji zavíral, upoutala ho magnetem přichycená pozvánka na dveřích lednice.

Vzal ji do ruky. Byla to pozvánka na koncert. Dal ji zpátky a nalil si vodu do sklenice.

---

Trevis se probral a překvapeně zamrkal, když zjistil, že je v posteli a přikrytý. Byl si jistý, že sem nedošel, že zůstal v kuchyni. Rychle se zvedl a šel za zvukem z kuchyně. Zarazil se ve dveřích, když zahlédl Darsiho bratra, jak si nalévá vodu do skleničky. A nemohl uvěřit té neskutečné drzosti.

„Co tu chcete?“ Stál dál ve dveřích a s prázdným výrazem v očích sledoval tu mladší kopii Darsiho. Nemohl popřít, že se mu v jeho přítomnosti rozbušilo srdce, když ho uviděl poprvé. Ta podoba byla neskutečná. Jako kdyby neumřel, jen omládl.

Noel se k němu otočil a sjel ho od hlavy až k patě zkoumavým pohledem. Usmál se na něj.

„Co by? Jsem tu doma, tak proč bych tu nemohl být.“ Pronesl s naprostým klidem.

Trevis na okamžik ztuhnul. Uvědomil si, že má vlastně pravdu. Sklopil hlavu a otočil se ke svému pokoji. I tohle čekal. Nejdřív Darsiho smrt a teď tohle. Doufal, že se nějak dohodne, ale z tohohle Bennetta měl strach. Jeho hrubý hlas jako by jasně říkal, že s ním se nevyjednává.

„Chápu.“ Řekl jen smutně a rezignovaně.

Noel se za ním ještě chvíli díval a docela ho to dostalo. Rozhodně čekal jinou reakci. Šel za ním do jeho pokoje a ode dveří sledoval, jak si balí do batohu věci a ukládá si housle, ke kterým přibalil pár fotek.

„Co to děláš?“

„Balím si, nevidíte? Nebojte se, nevezmu si nic, co mi nepatří. Odejdu jen s tím, s čím jsem přišel a…“ Pohladil housle a zavřel pouzdro.

„A se svými houslemi, ty jsem dostal od Darsiho.“ Utáhl smyčku na batohu a ani se na Noela nepodíval. Ten byl v šoku. Nemohl uvěřit tomu, jak se chová. Sledoval jeho pomalé pohyby a smutný výraz ve tváři. Zármutek a žal z něj přímo sálal.

„A kam půjdeš?“ Nedalo mu to. Zajímal ho čím dál víc už jenom svým chováním.

Trevis jen pokrčil rameny a prošel kolem něj. Vytáhl z kapsy klíče a ještě jednou je sevřel v ruce. Pak se smutně rozhlédl po bytě, jako by se s ním loučil a položil klíče na stolek. Mlčky došel ke vchodovým dveřím a už se je chystal otevřít.

„Nechceš se s ním ještě rozloučit, než…“  Nevěděl, co říct, ale něco mu říkalo, že by ho neměl nechat odejít. Trevis se zarazil a tiše vzlykl. Upřel na něj smutně se lesknoucí světle hnědé oči.

„On ještě…?“ Hlas mu selhal. Neměl daleko k pláči.

Noel najednou dostal šílenou chuť ho obejmout, když viděl, jak tam sklíčeně stojí a dívá se. Přesně jako ublížené štěně.

„Ne, chtěli jsme počkat na tebe.“

„Děkuju, rád…“ Přikývl Trevis a otevřel dveře. Housle i bágl si vzal s sebou.

„Počkej, jdu s tebou.“ Popadl klíče a vyšel za ním. Než sjeli dolů výtahem, zavolal si taxík a přitom si stále prohlížel toho mladíka.

„Měl jsi ho rád?“ Zeptal se najednou v autě. Trevis se na něj ani nepodíval.

„Byl jako můj otec. Nikoho jiného jsem neměl.“ Zadíval se z okna a pak už nepromluvil. Noel jen přikývl. Myslel si to, v tomhle si nebyli podobní.

Dojeli do nemocnice a doktor už na ně čekal. Nechali Trevise s Darsim na chvíli o samotě. Pak vešli do pokoje a Trevis pochopil, že je čas. Z očí mu stékaly slzy a v ruce svíral Darsiho ruku. Políbil ho na tvář a něco mu zašeptal do ucha.

„Sbohem, Darsi…“ Pustil jeho ruku a zvedl se.

„Sbohem, doktore.“ Rozloučil se a odešel z pokoje.

Doktor přešel k přístrojům a vypnul je. Noel se taky v duchu rozloučil se svým bratrem a pak se ještě rozloučil s doktorem.

Vyšel na chodbu a hledal Trevise. Jenže on už tam nebyl. Vrátil se do bytu, ale ani tam nebyl. Jak by mohl být, když neměl klíče.

Pár dní čekal, jestli se neukáže a pak se rozhodoval, co dál. Za ten týden, co byl v bytě svého bratra a prolistoval veškeré jeho dokumenty, které našel, si uvědomil, jak měl Darsi Trevise rád.

Zavolal do své firmy a oznámil jim, že se tu zdrží a že bude pracovat odtud přes internet. Chtěl počkat, jestli se nevrátí. Nevěděl, kde ho hledat. Koupil si notebook a začal znovu pracovat. Opět se zabral do práce, tak jak měl ve zvyku. Ale teď se mu do myšlenek stále vracel ten blonďatý kluk se smutnou tváří a ještě smutnějšíma očima. Začínal mít výčitky svědomí a strach. Nevěděl proč, ale měl z toho kluka zvláštní pocit. Když nad tím tak přemýšlel, vzal to všechno nějak až moc klidně a to se mu vůbec nelíbilo.

---

Vrátil se z nákupu, odložil ho do kuchyně a uvařil si kávu. Posadil se k laptopu a pustil se do práce, když zazvonil domovní zvonek. Nikoho nečekal.

Otevřel dveře a za nimi stál Trevis. Překvapeně si ho prohlížel.

„Dobrý den… Já, nezlobte se, že ruším, jen… nemohl bych si ještě něco vzít ze své… um… no, já vím, že mi tu už nic nepatří…“ Díval se do země a nervózně popošlapoval.

„Ale víte, mám za dva dny koncert a nemám oblek, tak jestli bych si ho nemohl půjčit.“ Vydechl úlevou, že se mu to podařilo všechno říct.

„Pojď dál, musíme si promluvit.“

Trevis na něj nechápavě a zároveň mírně vyděšeně koukl a po chvilce váhání vešel. Měl z něj divný pocit. Díval se mu do tváře a zarostlá tvář, brýle na očích a neupravené hnědé vlasy ho mírně překvapili, ale brzy pochopil.

Vešel do obýváku a s úžasem zjistil, že se nic nezměnilo, jen na konferenčním stolku přibyl notebook, pod stolkem byla tiskárna s faxem a všude kolem byla hromada papírů. Podle toho, jak to tu vypadalo, by řekl, že je tu pořád zavřený a pracuje.

„Omluv ten nepořádek, mám dost práce. Ale co, posaď se.“ Odklidil hromádku z křesla a položil ji na zem. Trevis na to nejdřív chvíli koukal a pak se zadíval na Noela.

„Ne, děkuji, nebudu zdržovat, já jen jestli můžu ten oblek.“ Noel jen přikývl a šel za ním do jeho pokoje.

Trevis otevřel dveře a zůstal zaraženě stát ve dveřích, rozhlédl se a nemohl uvěřit tomu, že tam zůstalo všechno tak, jak to tam nechal. Myslel si, že za tu dobu už bude všechno pryč.  Zavřel oči a hlubokým nádechem se snažil potlačit vzpomínky. Přešel ke skříni, vyndal z ní oblek a zase jí zavřel. Mrknul na album na stole a povzdechl si.

Noel ho pozoroval a cítil z něj smutek. Vypadal jako neštěstí samo. Ve tváři měl výraz opuštěného štěněte a zdálo se mu, že od té doby, co ho naposledy viděl, zhubnul. Džíny, ve kterých nejspíš chodil celé ty tři týdny, na něm visely a pomačkaná mikina taky nevypadala, že by nějaký čas viděla pračku.

Trevis jen se sklopenou hlavou kolem něj prošel a mířil si to ke vchodovým dveřím.

„Děkuji, hned po koncertě vám je vrátím, pak už je nebudu potřebovat.“ Řekl podivně zastřeným hlasem a ani se na něj nepodíval. Ještě než stihl otevřít vchodové dveře, Noel ho zastavil. Položil mu ruku na rameno a otočil ho čelem k sobě.

„Počkej, přece. Chtěl jsem s tebou mluvit“ Trevis se na něj vyplašeně podíval a Noel ho pustil.

„Není o čem.“ Špitl smutně.

„A co chceš dělat dál?“ Zeptal se ho zcela přímo Noel a pozoroval jeho tvář. Do očí mu neviděl, měl je sklopené.

„Nic, můj život začal, když se v něm objevil Darsi a s jeho smrtí taky skončil.“ Svěsil rezignovaně ramena a než si Noel mohl přebrat, co mu právě řekl, otevřel dveře a než je stihl zavřít, ještě jednou poděkoval a rozloučil se.

Noel ještě chvíli stál a pak si uvědomil, že mu na tom klukovi záleží víc, než by mělo. Rychle vyšel za ním, vyběhl až před dům, ale on už byl pryč.

„Kruci. Co to mělo být?“ Přísahal by, že to znělo, jako by se loučil se životem.

Vrátil se k počítači, ale už se nemohl soustředit na práci. Pořád před sebou viděl jeho zoufalý a s osudem smířený výraz ve tváři. Vešel do jeho pokoje a zadíval se na fotku ve stojánku, na které byl s Darsim. To byl ještě šťastný. Vyzařovalo to z té fotky, z jeho úsměvu, z jeho očí, z výrazu tváře. Ale to, co dneska přišlo, to nebyl on. Teď vypadal spíš jako troska.

---

Noel seděl ve velkém sále, který už byl téměř plný lidí a sledoval, jak si hledají svá zaplacená místa. Nesnášel jakékoliv kulturní akce, ale viděl to jako jedinou možnost, jak ho znovu vidět. Naštěstí to byl jen koncert. Daleko hůř by snášel třeba operu. Věděl, že tu Trevis bude hrát. Musel být dobrý, když ho vybrali mezi profesionální muzikanty.

Upřeně sledoval podium, jak se plní muzikanty, ale jeho tam neviděl. Světla potemněla a dirigent zaklepal taktovkou, aby tak upoutal na sebe pozornost.

Pak si ho všiml. Stál v pozadí a hrál na housle. Moc na něj nebylo vidět.

Na řadu přišlo jeho sólo. Uvaděč ho představil jako mladého nadějného houslistu s velkou budoucností a on předstoupil. Poklonil se, přiložil si housle k bradě a aniž by se jedinkrát podíval na noty, hrál. Lidé tiše poslouchali a sledovali ho.

I Noel ho pozoroval, jen možná trochu jinak, než ostatní, kteří obdivovali krásné čisté tóny. Sledoval jeho pohyby, jeho pevně sevřené oči, smutný výraz ve tváři. Nikdy by ho nenapadlo, že lze vyjádřit tolik pocitů celou osobou. Zavřel na chvíli oči a cítil, jak jím ty tóny prostupují, jak se mu nekompromisně vtírají do mozku a drtí jeho vyrovnanost. Najednou měl pocit, že veškerý ten smutek, který musel Trevis cítit, se zavrtává do jeho nitra a svírá ho, až i on měl pocit, že tolik žalu nevydrží.

Přestal hrát a za bouřlivého potlesku se uklonil a odešel na své místo. Už se ale nedokázal soustředit na hru. Odložil na zem housle a potichu odešel z podia. Myslel si, že si toho nikdo nevšimne. Už nemohl dál. Už byl rozhodnutý. Zašel do šatny, popadl bundu a fotku Darsiho a odcházel zadním vchodem. Svůj slib Darsimu splnil, hrál jen pro něj.

---

„Trevisi.“

Oslovil ho před zadním vchodem Noel. Tušil, co chce udělat. Poznal to na něm. Když ho viděl odcházet, zahlédl, jak se mu v očích zaleskly slzy. Na nic nečekal a vyběhl ven. Naštěstí byl zadní vchod kousek od hlavního, tak ho zahlédl hned, jak vyšel.

Trevis se zarazil a podíval se na vysokého hnědovlasého muže se strachem v očích.

„Proč jste přišel? Co po mně chcete?“ Chtěl utéct, nechtěl se s ním vybavovat. Až moc mu připomínal Darsiho a o to víc ho to bolelo.

„Co jsi teď chtěl udělat. Kam jsi chtěl jít?“ Trevis zbledl a roztřásl se. Po tvářích mu začaly stékat slzy, které už nedokázal potlačit. Mlčel. Bylo mu jasné, že to poznal.

„No? Myslíš si, že sebevraždou bys něco vyřešil? Našel bys k tomu vůbec odvahu, když ani nemáš odvahu žít? Myslíš, že by s tím Darsi souhlasil? Že ti pomohl jen proto, abys to vzdal?“ Sledoval ho, jak pod přívalem jeho slov bledne víc a víc.

„Co vy o tom víte?“ Rozkřikl se na něj.

„Co vy můžete o mně vědět? A co teprve o Darsim. Já… já…“ Hlas se mu zlomil a sesunul se na kolena. Tvář si schoval do dlaní a rozvzlykal se.

„Nic vám do toho není. Proč se o mě staráte? Já jsem nic. Vždycky jsem byl. Ano, na chvilku jsem měl možnost být někdo. Měl jsem možnost mít na chvíli rodinu, otce. Ale to je pryč. Nemám nic. Nemám ani právo žít. To právo jsem ztratil, už když mě matka odvrhla. Tak mi laskavě dejte pokoj a starejte se o sebe.“ Křičel na něj a dál se celý třásl.

Noel z toho byl v šoku. Poslouchal ho a vstřebával všechno, co říkal. Nemýlil se v něm. Přesně tohle z něj cítil. Nevěděl, co na to říct. Dřepl si k němu a objal ho.

Trevis se chvíli bránil, ale nakonec to vzdal a nechal se přitisknout k tělu toho muže. Byl na dně, věděl to. Už nemohl dál. Už nechtěl nic dál. A on si klidně přijde, vypadá jako Darsi a ani nejspíš netuší, jak mu tím ubližuje.

„Půjdeme domů.“ Řekl tiše Noel a zvedl se. Stále ho držel kolem ramen a nehodlal ho pustit. Trevis jen zavrtěl hlavou.

„Nemám domov, nemám kam jít. Nechte mě být, prosím.“ Šeptal zničeně a pokoušel se mu vykroutit. Noel vytáhl z kapsy telefon a zavolal si taxi.

Trevis už ani nepromluvil. Jen tiše vzlykal. Když už se konečně odhodlal udělat tu poslední věc ve svém životě, když už se s tím smířil a připravil se na to, přijde si on a všechno zničí. Teď by to nedokázal udělat. Zase bude muset několik dní sbírat odvahu, aby to dokázal.

Noel ho posadil do taxíka a sedl si k němu. Stále ho objímal a vnímal, jak se pořád chvěje. Podíval se na něj a zjistil, že spí. To ho překvapilo. Dojeli před dům, zaplatil taxikáři a vzbudil Trevise. Odvedl ho do bytu a hned ho zavedl do jeho pokoje.

Trevis se nechal ovládat jako loutka a mlčel. Jen se nepřítomně díval do země.

„Kdy jsi naposledy spal?“ Zeptal se ho Noel, když pozoroval únavu v jeho tváři a temné kruhy pod očima.

„Nevím…“ Odpověděl po pravdě. Pokoušel se vzpomenout, ale nevěděl. Poslední dobou jen bloumal po nocích městem. Neměl kde spát. Kamarád už ho u sebe na intru nemohl nechat. Přišlo se na to, že tam tajně přespával a tak musel pryč.

Noel jen přikývl. Svlékl ho z obleku a donutil ho zalézt do postele.

„Tak se vyspi, pak si promluvíme.“ Řekl nekompromisně, zhasl světlo a odešel z pokoje. Trevis usnul hned, jak zavřel dveře.

---

Noel si pustil laptop a otevřel si poštu. Hned první zpráva byla z centrály jeho firmy. Měl se co nejdřív vrátit zpátky. Vyskytl se nějaký problém a jen on ho mohl vyřešit. Povzdechl si. Jako by teď neměl těch problémů dost. Zavřel počítač a opřel se do křesla.

Všechno se teď najednou zkomplikovalo. Věděl, že se musí vrátit. Ale taky věděl, že se musí postarat o Trevise. Nic si nenalhával. Moc dobře věděl, proč mu na něm tolik záleží. Mohl by mu nechat tenhle byt. Beztak byl vlastně víc jeho. Dál by mu platil studia, místo Darsiho a platil za něj nájemné. Ale to neřešilo zásadní problém, který teď měl.

Líbil se mu a toužil po něm. Nechtěl se k němu chovat jako jeho bratr, chtěl víc.

„Kruci.“ Zanadával nahlas.

„Jak jsem to mohl dopustit. Takový štěně.“ Nevěřícně zakroutil hlavou a zvedl se.

Pootevřel dveře do pokoje a díval se, jak spí. Vypadal roztomile a tak nějak křehce. Usmál se, zase je zavřel a šel si nalít panáka. Bylo mu jasné, že zítřejší rozhovor bude velice zajímavý. Ale měl málo času. Bude ho muset se situací obeznámit co nejdřív.

---

Trevis se probudil až druhý den k večeru. Pomalu se vzpamatovával a vzpomínal na to, co se večer stalo. Posadil se na postel a přemýšlel. Nevěděl, co dělat dál. Možná by bylo lepší se nenápadně vypařit.

„Už jsi vzhůru?“ Ozvalo se od pootevřených dveří. Ani si nevšiml, kdy se otevřely.

„Pojď se najíst, musíš mít hlad.“ Usmál se na něj a Trevis se poslušně zvedl.  Měl hrozný hlad. Ani o jídlo se posledních pár dní nestaral.

Vešel do kuchyně a Noel mu na stůl položil talíř plný špaget s nějakou masovou omáčkou. Hrozně hezky to vonělo a tak na nic nečekal, sedl si ke stolu a vrhnul se na to jako hladový pes. Noel ho jen pozoroval a neubránil se úsměvu. Vypadal opravdu jako zatoulané hladové štěně.

„Chceš přidat?“ Tak rychle vyprázdněný talíř ještě neviděl.

„Ne, děkuju, víc už bych asi nezvládl.“ Řekl po pravdě a s vděkem přijal sklenici džusu. Pohledem sledoval, co Noel dělá. Ten si sedl naproti němu ke stolu a vypadal, že mu chce něco důležitého říct. Čekal to. Nejspíš bude následovat nějaké kázání.

„Musím se vrátit zpátky do firmy, už takhle jsem tu byl moc dlouho.“ Trevis nijak nezareagoval, ale docela ho to mrzelo. Na zázraky nevěřil a že by se o něj chtěl starat zrovna on, tomu taky nevěřil. Nic od nikoho ani nečekal.

„Hned půjdu, nemusíte si dělat starosti.“ Sklonil trochu hlavu, aby mu nebylo vidět do očí.

„Takhle jsem to nemyslel. Zůstaneš tady, v tomhle bytě a budeš pokračovat ve studiu.“ Trevis jen zamrkal a zavrtěl hlavou.

„Na to nemám.“

„Já vím, nájemné i školné ti zaplatím.“ Trevis vykulil oči a pootevřel pusu. Nechápal, proč by to měl dělat.

„Proč?“

„Kvůli svému bratrovi. Ne… to bych lhal…“ přiznal po chvíli.

„Kvůli sobě.“ Trevis to nechápal. Nedávalo mu to smysl. Noel se usmál.

„Líbíš se mi. Ale jinak, než bys myslel. Jinak, než ses líbil mému bratrovi. Nechci, aby se ti něco stalo, ani abys skončil na ulici. Vlastně bych chtěl něco jiného, ale vůbec bych se nedivil, kdybys odmítl. Přesto má nabídka trvá. Byt bude tvůj a já ti budu platit nájemné i školu, dokud nedostuduješ a nebudeš si sám vydělávat. Nikdy bys mě už nemusel vidět, kdyby sis to přál.“ Při posledních slovech posmutněl. Mohl jen doufat, že k tomu nedojde.

Trevis na něj dál koukal vyjeveně s očima dokořán a nechápal, o čem mluví.

„Víš, Trevisi, já jsem gay a ač jsem to neplánoval, zamiloval jsem se do tebe. A protože vím, že do ničeho se člověk nemá nutit, říkám ti to na rovinu. Neočekávám, že se mi vrhneš kolem krku a hned mě budeš milovat taky. Za dva dny odjíždím. Byl bych moc šťastný, kdybys odjel se mnou. Ale nutit tě nemůžu. Hned zítra půjdu přepsat byt na tebe a zařídím všechno potřebné.“ Domluvil, a aniž by čekal na odpověď, tak se zvedl a odešel z bytu.

Trevis seděl na židli jako opařený a pomalu si opakoval všechno, co na něj před chvílí vychrlil. Nebyl schopný se pomalu ani hnout. Tohle rozhodně nečekal. Byl v šoku. Nakonec se přece jen zvedl, oblékl se a chtěl jít pryč. Na stole v jeho pokoji byla obálka s jeho jménem. Nerozhodně ji vzal do ruky a pak ji otevřel. Přece jen byla adresovaná jemu.

                                 Milý Trevisi,

nevím, co máš momentálně v plánu, ale ať už se rozhodneš, jak chceš, budu to respektovat. Odlétám pozítří v deset třicet. Zarezervuji letenku i na tvé jméno. Budu doufat, že si ji vyzvedneš, ale pokud se rozhodneš jinak, nebudu ti to mít za zlé. Jen prosím nedělej žádné hlouposti. Však víš, o čem mluvím.

Kdybychom se už neviděli, tak ti přeji, aby se ti všechno v životě vydařilo.

S pozdravem a láskou Noel

PS: Nezapomeň si klíče.

Nechápavě vzhlédl od dopisu a uviděl na stole svůj svazek klíčů. Přešel do obýváku a s překvapením zjistil, že všechny Noelovy věci jsou pryč. Na konferenčním stolku jen ležel Darsiho klíč od bytu a pod ním balíček bankovek.

Posadil se do křesla a pochopil, že sem už se nevrátí. Neměl klíče. Nemusel tedy nikam chodit. Nemohl tomu uvěřit. Seděl a přemýšlel o tom všem. Nevěděl, co dělat.

Zase měl možnost žít. Měl kde bydlet a mohl dál studovat. Tohle bylo vždycky jeho přání a Darsi mu ho pomohl uskutečnit. Ale teď Darsi nebyl, on dostal druhou šanci a nevěděl co s ní. S povzdechem se schoulil do křesla a rozbrečel se.

---

EPILOG:

O rok později…

Na hřbitově, téměř až na jeho konci, stál u zdi malý mramorový náhrobek. Nebyl kdoví jak přepychový. Byl velice prostý. Jednoduché vyryté nápisy hlásaly, kdo zde odpočívá a v kulatém rámečku za sklem, se na fotce usmívaly dvě tváře. Hnědovlasý muž a blonďatý mladík.

Byl podzim a chladný vítr shazoval ze stromů barevné listí a pokládal je pod nohy právě přicházejícímu vysokému muži s brýlemi a hnědými vlasy. Pomalu a potichu se blížil k tomu hrobu, aby tak nenarušil pietnost tohoto místa.

Už to byl rok, co byl v tomhle městě naposledy a tenhle hrob přišel navštívit poprvé. Dřív se sem kvůli práci nedostal. Neměl rád tahle smutná a ponurá místa. Ale přesto přišel. 

 Došel až k hrobu a přečetl si zlatem vyrytý nápis.

Narozením člověka život začíná a smrtí končí.

Ale přesto žije dál.

Navěky uchován v srdcích a vzpomínkách těch,

které po sobě zanechal.

         „Můžeme jít?“ Objal blonďatého mladíka, který stál mlčky před hrobem jeho bratra Darsiho. Jen přikývl, otočil se k Noelovi a přitiskl se do jeho hřejivé náruče.

         Objal ho kolem pasu a povzdechl si. Byl rád, že se rozhodl s ním odletět. Nejdřív se bál, co bude dál, ale když za ním přišel na ten koncert. Něco se v něm zlomilo. Byl rád, že ho viděl. I jemu se už tenkrát líbil. Možná proto, že byl tak podobný Darsimu.

         Tiskl se k jeho hrudi a poslouchal pravidelný tlukot srdce. Věděl, že tluče jen pro něj.

„Jen jsem mu chtěl poděkovat. Víš, možná to bude znít divně, ale myslel jsem si, že jeho smrtí skončil i můj život. Jenže díky tomu, že umřel, jsem poznal tebe. A víš, jsem za to rád. Jen škoda, že jsem mohl poznat lásku jen za takovou cenu.“ Nevěděl, jak mu vysvětlit své pocity a povzdechl si.

Noel vzal do dlaní jeho tvář a palcem mu setřel slzu, která mu stékala po tváři.

„Já ti rozumím.“ Sklonil se k němu a políbil ho na rty. I on byl svému bratrovi vděčný za Trevise. Miloval ho a on miloval jeho. Co víc si mohl přát. Ani nedoufal, že se na tom letišti ukáže. Ale přesto přišel.

„Miluju tě, Trevisi.“ Zašeptal mu do rtů, pak ho objal kolem ramen a odváděl ho z toho smutného místa. Trevis si opřel hlavu o jeho rameno a obtočil ruku kolem jeho pasu.

„Já tebe taky.“ Zašeptal a nechával se odvést k taxíku, který na ně čekal před bránou a měl je odvézt na letiště.