legendnivea

Procitnutí → Astasía
    Seděla jsem na židli. Po dlouhé době jsem se začala probírat. Nevěděla jsem, jak dlouho už tu sedím, ale bylo mi to jedno. Hlavou mi projížděla bolest, jak účinky omamných látek přestávaly fungovat. Zasténala jsem. Chtěla jsem si promnout spánky, ale ke své hrůze jsem zjistila, že mám svázané ruce.
    „Kde to jsem?“ ptala jsem se, ačkoliv jsem věděla, že mi nikdo neodpoví.
    „Už ses probudila?!“ zaslechla jsem jakoby z velké dálky. Nedokázala jsem určit, zda ten hlas patří muži, či ženě, ale byl mi povědomý.
    „Kdo jsi?“
    „Asi jsi toho dostala moc...“ mužský! No jistě, žena přeci nemívá tak hluboký hlas. Ale odkud ho znám?
    „Čeho?“ přimhouřila jsem oči v zoufalé touze vzpomenout si alespoň na něco ze včerejšího večera. Marně.
    „Neříkej, že si nic nepamatuješ, Astasío?!“ posměšně se uchichtl.
    „Astasío?“ zeptala jsem se. Co dělám? Tak se přeci jmenuju!
    „Určitě moc. No, to je jedno,“ konečně vystoupil ze stínu.
    „Kdo jsi? Já tě znám!“
    „No dovol!“ uhodil mě. Cítila jsem tu facku ještě nějakou dobu. „Ty si mě nepamatuješ?“
    „Měla bych?“ jo, měla. Ale odkud?
    „Děvko!“ ulevil si. To se mě dotklo.
    „To nejsem!“
    „Ne? Tak jak je možné, že si mě nepamatuješ? Že si nepamatuješ někoho, s kým chodíš?“
    „Cože?“ vytřeštila jsem oči. Měl pravdu. Postupně jsem začala rozpoznávat rysy jeho tváře. Každičká část mé kůže ho začala nenávidět.
    „Vzpomněla sis, no konečně! Ale co se s tebou ještě bavím,“ otočil se a odešel. Slyšela jsem cvaknout dveře, než nastala tma. Neproniknutelná tma. Neměla jsem ráda tmu. Bála jsem se jí. Ale teď jsem se bála mnohem víc. Stavrovi nešlo o mě. Ne, Stavros měl v plánu něco horšího. Přemýšlela jsem co, ale nic mě nenapadalo. A strašně se mi chtělo spát. Zavřela jsem tedy oči a i přes veškeré nepohodlí jsem usnula.
…............................................................................................................................................................
Telefon → Astasía
    Zvonění telefonu mě probralo. Somebody's me od Enriqua Iglesiase. Byl to můj mobil. A jediný, kdo mi na tohle číslo volal, byla...
    „Seléné!“ vykřikla jsem a snažila se rozvázat provazy, jež mi poutaly ruce k židli. „Ksakru!“ neměla jsem telefon u sebe. Měl ho Stavros, stojící jen několik málo metrů ode mě.
    „Správně, volej svou kamarádku!“ řekl nenávistně a zvedl hovor.
    „Seléné, vypni to! Vypni to a zapomeň na mě!“ ječela jsem. „Zapomeň nebo tě...au!“ znovu mě uhodil.
    „Así, kde jsi?“ zaslechla jsem její zmatený hlas. Byla vyděšená.
    „Seléné, vypni to!“
    „Tak poslouchej ty mrcho! Unesl jsem tvou zlatou Astasíu a zabiju ji. Máš tři hodiny na to abys ji zachránila. Něco tě to však bude stát...“ vypl telefon. Zírala jsem na něj asi dost zvláštně, protože se rozesmál. Krutě.
    „Co ti udělala?“ zeptala jsem se nešťastně.
    „Narodila se! A už mlč!“ zavázal mi ústa šátkem. Mé šance na záchranu byly marné...
…............................................................................................................................................................
Kamarádka → Astasía
    Uběhla hodina, hodina a půl, dvě...
    Odněkud jsem zaslechla šramot. Jen tichý, sotva jsem ho zaslechla, ale mám dobrý sluch. A hlavně, já znám její pohyby. Důvěrně!
    „Zpozornělas, takže už jde!“ šeptl mi Stavros do ucha. Poprvé jsem si uvědomila, že Seléné měla pravdu. Skutečně měl prasečí obličej. Nechápu, jak jsem s ním někdy mohla něco mít!
    „Astasío?!“ Seléné rozrazila dveře. Její rudé vlasy jsem rozpoznala i v té tmě, která kolem nastala. Stavros nechtěl, aby věděla, kde je, tak zhasl. Chtěla jsem na ni křičet, že je to past, tak ať odejde. Opravdu jsem chtěla. Ale nešlo to. Šátek v ústech mi to nedovoloval.
    „Tak jsi konečně tady...,“ ozvalo se těsně za mnou. S hrůzou jsem si uvědomila, že to, co mi chladí spánky není led, ale hlaveň pistole. „Ještě krok a chcípne jako špinavá krysa!“
    „Nech ji být! Tohle je jen mezi námi, Prase!“
    „Zmlkni, ty jedna huso hloupá!“
    „Pusť Astasíu! Nemusí to vidět!“
    „Máš pravdu,“ slyšela jsem, jak mačká spoušť. Nechtěla jsem zemřít, ne tady a ne teď! Začala jsem brečet, ale nepřipadala jsem si, jako malá holka.
    „Astasío!“ Selénin výkřik přehlušila rána z pistole. Necítila jsem bolest, což bylo zvláštní. Ale nevadilo mi to. Ten pocit se mi líbil. Ale pak...pak jsem zaslechla tupou ránu.
    „Konečně je po tobě!“ ta slova nepatřila mně. Vyjekla jsem, ale opět vše zaniklo v látce. Zvenku byly slyšet houkačky, že by policie byla kolem? Modlila jsem se, aby přišli včas. Aby ji
zachránili. Motlitby mě zaměstnaly natolik, že jsem nezaslechla, jak Stavros utíká pryč. Okamžik na to se rozlětěly dveře a prudké denní světlo zalilo celou místnost. Byla bych raději znovu tu tmu. Seléné ležela na zemi, držela si ruku na ráně na hrudi a krvácela. Sténala bolestí, ale jen tiše. Tak tiše, že ji nikdo neslyšel.
…............................................................................................................................................................
Píp, píp, píp → Seléné
    To ustavičné pípání mě začalo rozčilovat. Něco jsem měla na obličeji, ale nedokázala jsem pohnout rukou, abych to dala pryč. Ale to pípání nebylo to jediné, co jsem slyšela. Pláč a tiché prosby. Ten hlas...
    Lehce jsem stikla ruku, která držela tu moji, a otevřela jsem oči. Jak jsem poznala, vedle mě seděla Astasía. Když rodiče zemřeli, dohodl to s těmi svými, aby si mě vzali na starost. Za to jsem jí byla vděčná. Byly jsme prakticky nerozlučné, dokud se mezi nás nepřimíchal Stavros. Potom se změnila. Nechala se jím ovládat, za což jsem ho nenáviděla. A on nenáviděl mě. Asi mi záviděl, ačkoliv neměl co. Možná to, že jsem s ní žila. Nevím, nikdy jsem to neřešila. Astasía pro mě byla jako sestra. Jako sestru jsem ji vždy brala a jako sestru jsem ji milovala.
    „Sel? Sestřičko moje, slyšíš mě?“ zeptala se s nadějí. Stiskla jsem jí ruku. Astasía se rozplakala úlevou. Naopak já se začínala dusit. Chtěla jsem dýchat sama, v čemž mi bránila ta maska. Znovu jsem si ji bezvýsledně snažila sundat. Astasía pochopila, že se se mnou něco děje. Zavolala doktora. Jeho příchod mi vyrazil dech. Doslova. Mladý, hezký s černými vlasy a očima. Ihned mě zbavil masky.
    „Jsem rád, že jste se probudila. Vaše kamarádka o Vás měla starost.“
    „Así,“ špitla jsem a chytila ji za ruku. Astasía se na mě smutně podívala. Bylo mi jasné, že až doktor odejde, začne se obvinňovat. Na jednu stranu...kdyby si s ním nezačala, nestalo by se to, ale na druhou stranu jsem tam neměla chodit. I když...nemohla jsem ji nechat umřít.
    „Musíme si Vás ještě nechat na pozorování. Měla jste štěstí, kulka se těsně vyhnula srdci. Každopádně jste byla pár dní v bezvědomí, tak to jistě pochopíte,“
    „A-ano,“ opravdu jsem byla v bezvědomí? No jistě. Vybavily se mi útržky rozhovoru, který jsem vnímala. Řešilo se něco s přístroji, ale tehdy mi to nezapadalo. Určitě se mluvilo o mně! Pohlédla jsem na Astasíu.
…............................................................................................................................................................
Návštěva → Astasía
    Sedávala jsem u Seléné každý den. Po celý měsíc, co byla v bezvědomí, jsem byla jediná, kdo věřil, že se ještě probere,. Kdyby se neprobrala, byla bych se také zabila. Uvědomila jsem si, že bez ní můj život nemá smysl. To ona mě vždycky rozesmála, když jsem byla smutná. Nebo se o to aspoň pokoušela.
    I teď jsem za ní mířila. Byly to tři dny, co se probrala. Už jen pár dní a pustí ji domů. Bohužel jsem už musela chodit do školy, což mi vadilo, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Jak mamka tak Sel se proti mně spikly.
    Zazvonil mi telefon, tak jsem ho zvedla. Seděla jsem u Vltavy a odpovídala upovídane spolužačce, která si nebyla schopná sehnat domácí úkol. Asi po hodině jsem zaklapla telefon a pohlédla na vodu. První, co jsem spatřila, byla osamělá labuť. Nevím, proč jsem si všimla jen jí, když asi dvacet metrů vepředu byly další. A pak mi to došlo. Labuť. Podle Řeků špatné zamení. Řecko! Seléné! Rozběhla jsem se, jak nejrychleji jsem mohla avšak žádná tramvaj nejela. Vztekle jsem zaklela a čekala. A čekala. A čekala...
    Když jsem přišla k Sel, bylo tam plno doktorů, kteří s ní něco pováděli.
    „Nechápu, jak jste ho sem mohly pustit?!“ ječel doktor na dvě sestřičky.
    „Nevěděly jsme, že...“
    „Že ji chce zabít? Tak teď už to víte!“ vyštěkl. Pak si mě všiml. „A její sestře to můžete vysvětlit!“
    „Vysvětlit co?“ skočila jsem mu do řeči. Ustoupil a já vykřikla. Za ním stál Stavros a šklebil se.
    „Je po ní,“ jen to řekl, mezi doktory se objevila mezera a já spatřila na ruce své sestry labuť. Zazářila.
    „Je nám líto,“ vzdali to doktoři. „Čas Smrti je...“
    „Ne!“ vykřikla jsem zoufale. Padla jsem na kolena a rozbrečela jsem se.
…............................................................................................................................................................
Selénin soud → Seléné
    Otevřela jsem oči, avšak ihned jsem je musela zavřít. Všude kolem bylo bílé světlo, které mě oslepovalo.
    „Víš, proč tu jsi?“ ozval se milý, ale přísný hlas. Soudila bych, že ta žena, která na mě mluvila, byla mladší než já. Otevřela jsem tedy oči a zamrkala. Přede mnou byl bílý stůl. Nepřekvapilo mě to, všechno tu bylo bílé.
    „Kde to vlastně jsem?“ Strach v mém hlase byl znát. Pohlédla jsem ke stolu, u něhož sedělo několik lidí, další stáli. Uprostřed starý muž, po každé ruce měl nádhernou ženu. Obě měly světlé vlasy. Blondýnka, ta mladší a tmavší světlovláska, ta starší.
    „Tady se rozhodne o tvém osudu,“ pravila ta blondýnka a vstala. Její oči se střetly s těmi mými a já poznala, že mě nechce trestat. „Seléné.“
    „Odkud znáte moje jméno?“ vyhrkla jsem. Žena se usmála.
    „Vím víc, než si myslíš.“ Šla si zase sednout. A v tom mi to došlo. Ty mramorové sloupy, bílé šaty a...bylo jich tolik. Poklekla jsem.
    „Pallas Athéna, bohyně moudrosti,“ uvědomila jsem si.
    „Správně!“ řekla tmavovláska. Pokud blondýna byla Athéna, muž vedle ní musel být nejvyšší z bohů Zeus a tmavovláska jeho žena Héra.
    „Ale...proč jsem tady?“ nechápala jsem stále. Než někdo mohl odpovědět, dveře za mnou se rozletěly a já hleděla do očí tomu nejkrásnějšímu muži. Procházel kolem mě a delší černé vlasy za ním vlály. S každým jeho krokem jsem stále zřetelněji slyšela řinčení mečů.
    „Co tu děláš?“ zeptal se vztekle. Vytřeštila jsem oči.
    „Já...já sama nevím, vznešený Áre!“ Áres na mě upřel černé oči a uklidnil se. Přistoupil ke mně, jakoby mě chtěl chránit před ostatními.
    „Má mou ochranu, tak proč je tady?“ vyhrkl.
    „Obětovala svůj život, aby zachránila kamarádku,“ začala vysvětlovat Héra, „Obdivovala mě snad?“
    „Ale i tak!“
    „A co chceš dělat, Áre? Chceš ji snad vrátit zpátky? Sám víš, že to nejde!“ povstal Zeus. Sklopila jsem pohled a čekala.
    „Musí to jít! Musí, protože jinak...“
    „Nedostaneš večeři!“ ušklíbl se Hermés, posel bohů, a zatřepotal křidélky na svých sandálech.
    „Mlč!“ Área se zmocnila zuřivost. „Prostě ji vraťte!“
    „Synu,“ pravila Héra, „uděláme to takto,“ pohlédla na mě, „pokud najdeš tu, pro níž se obětovala,“ zvedla prst, „a pokud bude smutná, vrátíme ji.“ Áres přikývl.
    „Kdo to byl?“ obrátil se na mě.
    „Astasía,“ řekla jsem, ale zakroutil hlavou.
    „Kdo tě zabil?“
    „Prase!“ zasyčela jsem s nenávistí v hlase. „Teda...Stavros,“ Oči mu zajiskřily.
    „Sledujte!“ řekl a zmizel. Zeus povstal, natáhl ruku a něco začal odříkávat. Před námi se objevilo v zemi zrcadlo. Polkla jsem. Uplynulo už dvanáct hodin od mé smrti. Athéna ke mně přišla. Neklidně si třela krk.
    „Něco se děje,“ šeptla sotva slyšitelně. Než jsem se jí stihla zeptat, obraz se rozjasnil. Astasía seděla na břehu Vltavy a hleděla na svou známou labuť.
…............................................................................................................................................................
Výčitky a labuť → Astasía
    Seděla jsem na lavičce a hleděla na svůj odraz ve vodě, Všechno to bylo zvláštní.
    „Seléné,“ zašeptala jsem jméno své kamarádky a už poněkolikáté sevřela ruce v pěst, „PROČ?“ Objala jsem si kolena a třásla se. Byla mi zima, ale neřešila jsem to. Pro mě už svět nebyl důležitý, život pro mě nebyl důležitý, neboť jediný člověk, na němž mi záleželo, světlo mého života, Seléné, byla pryč. Opustila mě, šla tam, kam já za ní nemůžu.
    Zaslechla jsem šplouchat vodu a pohlédla do čí labutě, která mi zvěstovala její smrt. Znovu vydala táhlý zvuk podobný pláči. Po tváři se mi koulely slzy a chtěla jsem skočit. Nemohla jsem se však hnout. Mohla jsem jen hledět do fialových očí labutě a svůj smutek přenášet do vody. Labuť dozpívala. Pohlédla na mě, jakoby věděla něco víc. Poté zčernala a vypařila se. Zbylo po ní jen bílé světlo, prázdnota v srdci a bolest na levém předloktí.
    Bolest...bolest...
    Vykřikla jsem. Vyhrnula jsem si rukáv a prohlédla si ruku. Byla tam. Černala se, jako před chvílí. Vyskočila jsem na nohy. Jestli tohle nebylo znamení, tak už nic.
    Jak jsem běžela, do něčeho jsem vrazila. Do toho, kdo to všechno zavinil.
    „Ty parchante!“ Vlepila jsem mu facku a doufala, že mu tím urazím hlavu. „Je to všechno tvoje vina! Tvoje! Kdyby ses nebyl narodil, Selléné by ještě žila! Seléné, tvoje skoro sestra!“ Mlátila jsem ho hlava nehlava, ale s ním to nic neudělalo. Asi po půl hodině se uklidnila.
    „Chtěla bys, aby se vrátila?“
    „Vysmíváš se mému smutku, kreténe!“ Ustoupil a já si uvědomila, že to není on. Lekla jsem se. „O-omlouvám se!“
    „Běž za ní! Bude tě potřebovat,“ řekl muž a zmizel. Byl to snad sen?
…............................................................................................................................................................
Světlo, zima a otevření zamčených dveří → Seléné
    Otevřela jsem oči a zaklela. Dnes už mě poněkolikáté oslepilo světlo. Pomyslela jsem na Astasíu. Pokud jsem zpátky, tak plakala. Od té doby, co se Áres objevil v kruhu jako Stavros, můj vrah, svíjela jsem se v ukrutných bolestech.
    Odhrnula jsem prostěradlo, jímž jsem byla přikrytá, a vstala jsem. Světlo bylo ještě mnohem horší.jakmile jsem ucítila půdu pod nohama, bylo mi líp. Vrávoravě jsem došla ke dveřím a položila ruku na kliku. Bylo zamčeno. Zkoušela jsem to stále dokola, ale nic. Byla mi zima, až jsem se třásla po celém těle. Přejela jsem si dlaněmi po pažích ve snaze se alespoň trochu zahřát. Nepomohlo to.
„Pomoc!“ křikla jsem, „Prosím, pomozte mi někdo!“ přítomnost mrtvých lidí mě děsila. Nemohla jsem dýchat. „Prosím,“ slzy mi tekly po tvářích. Pěstmi jsem mlátila do dveří, zdi a podlahy. Zaslechla jsem za sebou pohyb, tak jsem se otočila. Nikdo tam nebyl. Výborně! Nejenže už mi hrabe, ale až tu umrznu, bude ze mě zmrzlý blázen.
    Cvaknutí dveří mě vrátilo do reality. Neodvažovala jsem se doufat, lehce jsem však strčila do dveří. Otevřely se. Štěstím jsem se rozplakala.
    „Děkuju!“ vyhrkla jsem.
    „Tak vstáveh!“ ozvalo se za mnou přísně a mně se rozklepala kolena.
    „Áre?“
    „Kdo jiný bych asi byl?!“ zabručel.
    „Omlouvám se, pane!“ uklonila jsem se a vstala. Nerozuměla jsem odpovědi. „Můj pane...smím se zeptat?“
    „Podle toho na co,“ odvětil. Pohlédla jsem do jeho černých očí a zatoužila dotknout se těch bujných vlasů. Zmítala mnou neskutečná touha, ale zároveň jsem věděla, že o tomsi můžu nechat jen zdát.
    „Chráníš mě?“ hlas se mi třásl.
    „Ano,“ tím mě dostal. Věděl to.
    „Proč?“
    „Vadí ti to?“ bal se. Bavil se mou nechápavostí.
    „Ne, to ne! Já jen...já...“ jsem normální? Ptám se Boha Války, proč mě chrání! To už mi vážně přeskočilo?
    „Mám k tomu své důvody. Brzy to zjistíš,“ přistoupil ke mně.
    „Děkuji, mlj pane“ poklonila jsem se mu.
    „Tak už padej! Nezachránil jsem tě, abys umrzla!“
    „Ano,. Pane!“ opřela jsem se o stěnu a šla dlouhou chodbou. Nikde nikdo nebyl, což mě znervózňovalo. Mohla jsem kdykoliv zkolabovat a zemřít. Než by mě našli, bylo by ráno!
    „Co děláte takhle v noci na chodbě?! Návštěvy jsou zakázány!“ ruce mladého doktora mě podepřely.
    „Je mi zima,“ šeptla jsem.
    „Taky jste jakom kus ledu!“ svlékl si plášť a zabalil mě do něj. „Pojďte, dáme si spolu čaj!“ přikývla jsem. Byla jsem v bezpečí. Doktor Anderes byl můj ošetřující lékař. Cítila jsem z něj šok, ale neptal se. Za to jsem mu byla vděčná...
    Sáhl do kapsy pro klíče a odemkl. Lékařský pokoj byl příjemně vyhřátý, vymalovaný sytě žlutou. Připomnělo mi to domov, kde jsem žila, než rodiče zemřeli.
    Posadil mě na pohvku a zapnul konvici. Nejistě jsem na něj pohlédla. Mlčel. Oba jsme mlčeli.
    „Myslím, že byste měl zalít ten čaj!“ řekla jsem po chvíli.
    „Jistě, máte pravdu,“ natáhl se pro dva hrnky, zalil je a jeden mi podal.
    „Děkuji,“ špitla jsem.
    „Jistě,“ napil se čaje, „a teď povídejte!“
    „Co chcete slyšet?“
    „Jak je to možné?“
    „Sama nevím. Je to, jako kdybych spala...“
    „Spala,“ zakroutil hlavou, „kontroloval jsem Vás! Snažil se vrátit zpátky, ale nešlo to!“
    „Byla jsem mrtvá, já vím,“ pohlédla jsem mu do očí a překvapeně otevřela pusu. Až teď mi to došlo! Podobal se Áreovi! Ne moc, jen očima a základními rysy. A barvou vlasů. Ale i přesto...
    „Co se tedy stalo?“ optal se.
    „Otevřela jsem oči a byla na patologii. Byla mi zima a dveře nešly otevří. A pak...“
    „A pak?“
    „Pak je někdo otevřel. Nevím kdo, ale zachránil mě!“ sedl si vedle mě a položil mi ruku kolem ramen.
    „Už je dobře,“ řekl uklidňujícím hlasem. Přikývla jsem a stulila se mu do náruče. Znovu jsem začala plakat.
…............................................................................................................................................................
Pět ráno → Seléné
    Probrala jsem se, protože mi byla zima. Zvedla jsem hlavu. Byla jsem sama na lékařském pokoji. Věci, v nichž jsem se probrala na patologii, byly pryč. Povzdychla jsem si a zabalila se do deky. Dost slabé deky, kterou jsem měla přes sebe. Zima nepolevila.
    Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, se dveře otevřely a vešel ON.
    „Kolik je hodin?“ zeptala jsem se znaveně.
    „Pět ráno. Měla byste se obléct!“ zvláštní, že mi po TOM vyká.
    „Zmizely mi věci!“
    „Vyhodil jsem je,“
    „Vyhodil?! A do čeho se teď mám asi obléct?!“
    „Chytejte!“ hodil po mně tašku s mými věcmi. Otevřela jsem ji a vytáhla bleděmodrou košilku. Astasíinu.
    „Hm, dík,“ zamumlala jsem a držela v ruce košilku.
    „Volal jsem Vaší rodině,“
    „A?“ ačkoliv už ze mě byla žena, stále jsem se cítila zranitelná jako dítě. A měla jsem stejně hloupé otázky.
    „Přijdou.“
    „Asi byli dost v šoku.“
    „Oblékat!“ přikázal. Poslechla jsem. Poté mi vzal tašku a odvedl mě na pokoj.
    „Takže...?“ začala jsem. Nechápavě na mě pohlédl. „Šlo jen o to jedno?“
    „Nechtěl jsem Vám ublížit!“
    „U Área, to jsou všichni chlapi takoví?!“ padla jsem na postel. Pokrčil rameny a odešel. Položila jsem si ruce na břicho a přemýšlela.
…............................................................................................................................................................
Oběť → Astasía
    Nevěřila jsem svým očím. Nechtěla jsem si přiznat, že přežila. Její ztráta by pak pro mě byla neúnosná.
    „Nad čím dumáš?“ zeptala se mě vesele moje nevlastní mladší sestřička. Sedla jsem si k ní na postel a odhrnula jí červené vlasy z obličeje.
    „Jak je to možné, Sel?“ objala mě, takl jsem se k ní přitiskla.
    „Sama nevím. Co to máš na ruce, Así?“ schovala jsem předloktí do rukávu.
    „Nic to není.“
    „Ne?“ sáhla na mě a prsty ledovými jako Smrt mi vyhrnula rukáv. Překvapeně otevřela pusu do O. „Así?“ pohlédla jse na labuť na ruce.
    „Máš ji taky,“ pokrčila jsem rameny, „Nic to není.“
    „Něco to znamená,“ špitla.
    „Jo. Že to máš nechat plavat a bavit se se mnou!“ usmála se a objala mě pevněji.
    „No tak, dvojčátko,“ její bezstarostnost mě udivila. Jakoby to nebyla ona, ale přesto byla.
    „Fajn. Objevila se, když ta labuť zmizela.“
    „Zmizela?“
    „To je na dlouho,“ usmála jsem se. Oplatila mi to.
    „Así?“ zeptala se po chvíli nejistě.
    „Hm?“ podívala jsem se na ni a zachumlala se víc do její náruče.
    „Mám špatný pocit,“ řekla tiše.
    „Špatný pocit? Z čeho?“
    „Nevím,“ pohlédla na mě a usmála se.
    „Sel, děje se něco?“
    „Přinesla bys mi horkou čokoládu?“
    „Jasně,“ políbila jsem ji na čelo a odešla jsem. Ještě jsem zahlédla, jak jí po tváři teče slza a zaslechla jsem, jak zašeptala:“Sbohem!“ nechápala jsem. Co se to s ní děje?
    Automat jsem našla rychle. Koupila čokoládu a vrátila se zpátky. Ale něěco mi nesedělo. Seléné ležela klidně. Oči zavřené, tvář jako spící anděl. Prohlédla jsem si ji pozorně a došlo mi to. V hrudi jí zel nůž.
    „Seléné!“ zaječela jsem. Bylo pozdě.
    „Konečně je po ní. Už navždy!“ zasmál se Stavros od okna. Zavřela jsem oči.
…............................................................................................................................................................
Postarejte se o to! → Seléné
    Otevřela jsem oči, z nichž mi tekly slzy.
    „Proč?“ zeptala jsem se zničeně. Ucítila jsem na rameni přátelský stisk. Ohlédla jsem se a hleděla do Athéniny smutné tváře.
    „Víš, stalo se to, že...“
    „Římani nás napadli, parchanti!“ zaslechla jsem vrčet Área.
    „Vyhráli jste?“ optala jsem se.
    „Zatím ne,“ odpověděla mi Athéna.
    „Tak na co čekáte?“ zeptala jsem se s nejistým úsměvem. „Koukejte se o to postarat! Já počkám,“ pohlédla jsem na Área, „Jen je poražte, to je důležitější. Ale prosím, ochraňujte Astasíu!“