legendnivea

Stejně je to zvláštní.“
„Co je zvláštní?“
„Jak lidi myslí, co je zajímá, co je nutí dělat to, co dělají.“
„Nikdy mě nenapadlo přemýšlet o tom.“
„Hmm….“
„Proč tě to vlastně zajímá?“
„Nevím, jen tak.“
„Hmm….“
„Ale je to zvláštní.“

Seděla na bílém lůžku ve velké bílé krabici. Za jednou prosklenou stěnou stály jako duchové postavy v bílých pláštích.

„Víš, nesnáším bílou.“
„To mi povídej.“
„Já vím, promiň. Ubližuje ti víc než mně.“
„Hmm….“
„Zlobíš se?“
„Ne.“
„Opravdu?“
„Nezlobím se.“

Bílé prášky na bílém tácu vedle bílého kelímku s vodou. Nuceně se usmála, než položila prázdnou nádobu zpátky na podnos.

„Proč mi to dávají?“
„Chtějí mě vyhnat.“
„Ale proč?“
„Nevím….“
„Nechci, aby tě vyhnali!“
„Já vím…. Neodejdu, slibuju.“
„Miluju tě.“
„Já tebe taky….“

Bílé peřiny zakrývající mrtvolně bílou pleť dívky v bílé noční košili. Proč jí nutili bílou, když chtěla temno? Proč jí ho brali, když on jediný jí rozuměl? Její upíří princ noci…. Měl být pryč?

„Myslíš, že někdy přestanou?“
„S čím?“
„Brát mi tě.“
„Není to moc pravděpodobné.“
„Závidí. Chtějí tě pro sebe!“
„Tohle jsou velice dětinské myšlenky.“
„Proč?“
„Neexistuje způsob, jak mě dostat k někomu jinému. Můžu jen odejít odsud.“
„Ale neuděláš to, že ne?“
„Jistěže ne, slíbil jsem to.“

Bílý duch s bílými vlasy vcházející do bílé místnosti bílými dveřmi. Bílá obálka v ruce skryté bílou rukavicí narychlo znovu slepená.

„Přišel vám dopis.“
„Děkuju….“
„Mám vám ho přečíst?“
„Ne, zvládnu to sama.“
„Rád bych vám ho přečetl. Je od vaší maminky.“
„Ne, zvládnu to sama.“
„Stejně vám ho přečtu.“

Bílý papír poskvrněný rychlými tahy dopisující propisky. Jediná tmavší věc v tomhle bílém světě. Duchova slova tak prázdná a dutá…. Bílá jako mlha. Jeho celý dívčin pokoj.

„Proč toho nenechá? Nechci, aby to četl!“
„Jen ho nech, ví, co je tam napsané.“
„Je tak zlý. Bílý a ošklivý!“
„Nepomůžeš tomu, poslouchej, ať víš, co máma píše.“
„Nechci, aby mi psala. Dopisy lidí, kteří chci, aby mi psali, nikdy nepřijdou!“
„Třeba ano, poslouchej, možná se dozvíš, jak se má….“

Přesvětlená fotografie staré bílé kočky. Další k těm mnoha v bílých rámečcích. Chtěla pryč. Uniknout té bílé. Jakkoli!

„Bolí to.“
„Divíš se, když nás zabíjíš?“
„Aspoň mi tě nevezmou.“
„Jak sobecké. Kdes to vlastně sehnala?“
„Co?“
„Tu věc.“
„Jeden duch to měl.“
„Ach tak….“

bílé stěny přetřené rudou, rudé lůžko, rudá noční košile, rudá podlaha…. Rudé prsty dívky, kreslící rudě po bílém temnu jejího světa.

„Lásko?“
„Ano?“
„Už ti to ubližuje míň?“
„Ano. Červená je mnohem lepší.“
„Jsem tak ráda.“
„Děkuju….“

Zakrvácená fotka bílé kočky v bledých rukou dívky, ležící na zemi v rudé krabici. Nenáviděla bílou stejně jako svůj život. Pokoj léčebny natřený její krví a její princ pomalu mizící do jeho milovaných temnot….

„Sbohem, kočičko. Sbohem, lásko.“
„Sbohem….“