Barvy
8. 11. 2009
"Dobrý večer."
Melodický hlas donutil přísně vyhlížející ženu, aby vzhlédla. Její pohled utkvěl na jí neznámém muži, který se opíral o lakovanou desku pultu, za kterým seděla a věnovala se každodennímu papírování. Rty návštěvníka se na ní zdvořile usmívaly.
"Dobrý. Přejete si?"
Žena si nepřestávala nově příchozího prohlížet a hodnotit. Krátké zvlněné vlasy měl protkané šedinami. Nemalé množství stříbrných pramínků spadalo kolem vyrovnaně působícího obličeje, na kterém čas zanechal několik zvrásněných stop. Za kulatými brýlemi jiskřil pár modrých očí, které člověku, jež do nich pohlédl, svou vybledlou barvou neposkytovaly výlet do nekonečných hlubin, avšak tuto úlohu převzal jejich vědoucí pohled, ve kterém se zračil nespočet životních zkušeností. A jak žena měla možnost poznat, lidé se v hloubce toho pohledu museli topit. Celkově muž působil starším dojmem, než možná ve skutečnosti byl.
"Hledám detektiva Davise. Volal mi kvůli naléhavému případu," odpověděl, přičemž vedle sebe oklepal starý černý deštník, ve snaze zbavit ho co největšího množství přebytečné vody. Venku zuřila bouřka.
"Ach ano. Vy asi budete doktor Williams. Pan Davis říkal, že máte přijet, ale čekali jsme vás už včera," recepční na něj pohlédla přes obroučky ostře tvarovaných brýlí.
"Já vím, omlouvám se, ale kvůli té bouřce mi odložili let. Čekali, až se to trochu uklidní," přitakal omluvným tónem.
"Pan Davis je momentálně ve své kanceláři. Tamtou chodbou a na úplném konci vpravo."
"Děkuji." S jakousi mírnou poklonou se na ženu ještě jednou usmál a odkráčel směrem, který mu ukázala. Jeho dlouhý, ošuntělý kabát přitom zanechával na zemi mokré stopy.
Stanul před prosklenými dveřmi, vedle nichž na stěně připevněný štítek hlásal detektiv H. Davis.
Zaklepal.
Zaklepal.
"Vstupte!"
Za stolem seděl postarší muž v uniformě. Tmavé vlasy měl prořídlé a na temeni jeho kulaté hlavy se rýsovala pleš v pokročilém stádiu. Velkou bradu pokrývalo strniště a mezi rty svíral cigaretu. Příchod starého známého ho donutil zvednout hlavu od rozdělané práce v podobě policejního protokolu.
"Zdravím," příchozí obdařil detektiva jedním ze svých úsměvů.
"Pan Williams! Moc rád vás zase vidím. Co vás tak zdrželo?" Muž vyskočil ze svého křesla za stolem a přispěchal potřást doktorovi rukou. Ten ji srdečně přijal.
"Já vím, že jste mě tu čekali už včera, ale kvůli tomu počasí museli můj let odložit."
"Chápu. To počasí je hrozný. Teď ale pojďte se mnou." Davis típnul cigaretu a spolu s nově příchozím se svižným tempem vydali zpět dlouhou chodbou.
"Slíbil jsem vám, že vám na všechny vaše otázky odpovím, až přijedete - máme tu teďka kvůli tomu případu neskutečnej bordel. Něco takovýho se v tomhle našem zapadákově jen tak nestává. Už ani nepamatuju, kdy naposled jsme tu měli sériovýho vraha..."
Spěšně prošli kolem recepce a zahnuli do úzké chodby, které si dr. Williams při svém příchodu nevšiml. Začali prudce klesat po strmých schodech.
"Máme neskutečné štěstí, že se nám podařilo zajistit, aby ta žena zůstala tady. Detektivové z Bostonu jí chtěli odvézt, že prej jí vyslechnou a podrobí psychoterapii tam, ale já trval na tom, abyste s ní nejdřív zkusil mluvit vy. Jste nejlepší psychiatr, jakého znám. Jednak s námi vůbec nekomunikuje, a jednak mě přístup Bostonské policie neskutečně štve. Pár vražd odpovídajících této sice bylo spácháno přímo v Bostonu, ale tohle je náš případ, naše město, a oni nám do toho nemají co kecat. Chovají se, jako kdyby byli něco víc…"
Williams se musel pousmát nad detektivovo označením město. Do tohohle, přinejlepším, městečka jezdil autobus dvakrát denně, a on sám by se sem nebýt auta z půjčovny dostal až bůhví kdy. Velikost podzemní části této skromně vyhlížející policejní stanice ho však překvapila.
Bludištěm úzkých chodbiček se ozývaly jejich spěšné kroky, až se konečně zastavili před dřevěnými dveřmi s nápisem IZOLACE. Vedle nich stál mladý strážník se svazkem klíčů u pasu.
"První dva dny se chovala jako šílená a pokoušela se zabít vším, co jí přišlo pod ruku, takže jsme jí museli dát něco na uklidnění a pro jistotu jí pak šoupli sem."
"Jak se jmenuje?"
"Amanda Cattnerová. Byla čerstvě vdaná za Johna Cattnera. Bohužel měla tu smůlu, že se dívala, jak jejímu muži vytejká mozek na podlahu. Nedokážu si vysvětlit, proč jí pachatel nechal naživu. Podle všeho byla svědkem celé vraždy. Vlastně neni divu, že ji chtěli v Bostonu pro sebe. Ona je zatím jediná, kdo jeho útok přežil. Johne, mohl bys nám odemknout?" obrátil se na strážníka s klíči. Ten na jeho výzvu jednou kývl, vyhledal patřičný klíč a odemkl.
"Ještě něco, co bych měl vědět?" zarazil vyrovnaným hlasem Davise, který už měl ruku položenou na klice od dveří na půl cesty k jejich otevření.
"Ano, málem bych zapomněl…," začal, a jeho oči znatelně posmutněly. "Byla těhotná."
Nepotřeboval se ptát dál, aby se dovtípil, že očekávané dítě je už minulostí.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jednou uprostřed léta roku 1964 šel mladý muž svižným krokem, jednu ruku v kapse, v druhé prodlužovací násadu od malířského štětce, přes rameno přehozená mohutná brašna plná plechovek s barvami, štětci a dalšího malířského náčiní. Bylo horko, on však nepolevoval na tempu. Byl nabitý energií. Plný očekávání.
Konečně je znovu uvidí…
Byl to jeden z mnoha podvečerů v Massachusetts, kdy lidé seděli na zahradách svých rodinných domků, leželi na rozkládacím lehátku, slunili se, grilovali s rodinou a poslouchali zprávy v rádiu. Místní páprdové se jako obvykle sešli na rohu u hospody, kde vedou zapálenou a tolikrát propíranou debatu o včerejším fotbalovém zápase, popíjejí přitom pivo a hrají karty o drobné.
Stařena tlačící před sebou malou kárku s několika pytli potravin se na mladíka usmála a zvedla ruku na pozdrav. Mladík jí úsměv vrátil a proplul kolem ní s jakousi mírnou úklonou.
Když kolem něho procházela, pomyslela si: je šťastný.
Skutečně, vyzařovalo to z něj. Měl na sobě pracovní modráky, ušpiněné od barev a lehce potrhané. Jeho světlé vlasy byly střižené nakrátko. Pleť měl snědou, oči azurově modré, jiskrné. Jiskřila v nich snad zvědavost? Naděje? Jako když malé dítě spolu se zvukem zvonečku vběhne do pokoje s vánočním stromkem, pod kterým se kupí hromada pestrobarevných dárků, jen je rozbalit. Štěstí, ano, štěstí. Procházel se skoro tanečním krokem a stará paní byla ráda, že ho pozdravila a že on na její pozdrav reagoval. Jeho rtům vévodil lehký úsměv, když procházel kolem vchodu hostince, při kterém seděla skupinka starých mužů hrajících šachy, debatujíce, poslouchají rádio, ze kterého se linuly ne zrovna přívětivé zprávy - neskutečná vedra měla tento týden skončit a nahradí je prudké bouře a lijáky, vrah, co utloukal své oběti, byl stále na útěku, velká sucha zavinila hned několik požárů…
Zašel za roh a šumění starého rádia pomalu zanikalo v dálce. Prokličkoval několika dalšími podobně zasněnými uličkami, když se začalo stmívat. Zpomalil krok a pohlédl na hodinky. Za chvíli by se měli sejít…
Z malého dvorku u nedalekého domu na něj začala mávat mladá žena. Usmál se ještě víc a vydal se směrem k ní.
Mami…
Její muž seděl na zahradní houpačce, zahloubaný do výtisku dnešních novin. Vzhlédl, když uslyšel zavrzání vrátek a šel se přivítat s příchozím.
Mladík teď viděl jejich tváře poněkud rozmazaně. Bylo šero. Že by se mýlil? Ne, určitě ne. Musí to být oni.
Mladý pár ho s úsměvem zavedl do útrob domu, kde bylo téměř vše pokryto igelitovými fóliemi, připraveno k novému vymalování.
-Synku? Jsi to ty?
Vrátil se právě ze školního výletu, unavený, chtěl jen padnout do postele a nic nedělat. Následoval hlas svého otce, který se k němu linul z jeho pokoje. Ve dveřích stála jeho matka. Jeho krásná maminka. Vítala ho s otevřenou náručí. Trochu se podivil jejímu pracovnímu, ušpiněnému oblečení, ale na to se jí zeptá potom…
-Ahoj zlato!
Objala ho, a on nasál vůni jejích hebkých vlasů.
-Mami, proč máš tohle na sobě?
Nahlédl do svého pokoje, aby spatřil otce, jak s písní na rtech a malířským štětcem v ruce natírá stěny jeho pokoje novou barvou.
-Nazdar, výletníku! Tak jak jste se měli?
Chvíli jen stál ve dveřích s mírně pootevřenými rty a se zděšením pozoroval toho muže, co barví jeho pokoj…
-Fialově?!
-Říkali jsme si, že využijeme příležitosti a všechno jsme zařídili, abys už přišel do hotového. Líbí se ti?
Matka ho zezadu objala kolem ramen a vroucně ho políbila do vlasů.
Sledoval celou tu podívanou. Všudypřítomná fialová mu z hlavy vyháněla všechen rozum a zaplavovala ho stále stoupajícím vztekem. Pevně zatnul obě ruce v pěst, až mu konečky prstů zbělely. Žena si k němu mezitím stoupla čelem očekávajíc radost svého milovaného synka. Vlastně už to byl skoro muž, za týden mu mělo být sedmnáct. Jak ten čas letí…Teď však nechápavě, skoro s mírným strachem sledovala měnící se výraz v jeho tváři.
To věčné pískání, matčina přehnaná péče, ta barva…Ta barva ho vytáčela k nepříčetnosti.
Muž přejel štětcem poslední bílé místo na stěně a slezl z malířských štaflí.
-Tak co na to říkáš?
Melodie otcova pískání mu bušila ve spáncích. Pořád a pořád dokola, stále hlasitěji. Vedle něj stála o stěnu opřená kovová tyč - násada. Zvedl ji do vzduchu, aby učinil tomu otravnému zvuku přítrž. Teď hned…
Stál před zamilovanou dvojicí v místnosti, která zřejmě sloužila jako obývák. S žuchnutím odložil na zem těžkou brašnu, otevřel ji, a začal z ní vytahovat potřebné náčiní. Štětec, metr, dlouhé dřevěné pravítko, jedna plechovka s barvou, druhá, třetí…Vytáhl poslední fialově označenou nádobu a položil jí na zem vedle těch ostatních, navlas stejných, vyskládaných vedle sebe.
Žena se na svého muže nechápavě podívala, a ten její pohled opětoval.
"Ehm, promiňte," promluvil k řemeslníkovi, který se právě začínal dobývat do jedné z plechovek s barvou. Ten k němu s úsměvem vzhlédl.
"Ano?"
"Víte, tohle bude asi nějaký omyl. My jsme si objednali blankytně modrou."
"Ach," malířův úsměv poklesl. "Ne fialovou?"
"Ne. Byla to modrá."
Mladý muž vstal od rozdělané práce.
Tohle nejsou oni…
Hlavu měl skloněnou k zemi.
Ne, nejsou to oni. Jak by mohli být…
"Ne fialovou…ne fialovou…ne fialovou…," pomalu se přibližoval k majiteli domu, který před ním začal mimoděk couvat. "No, budeme to muset nějak vyřešit."
Sevřel prsty kolem kovově chladné dlouhé násady a mírně ji pozdvihl.
Žena teď pevně objímala svého muže, její tvář byla jedna bledá skvrna, její ústa připomínala velké černé rozšiřující se písmeno O. A ona nebyla jeho matka. Jeho matka byla mrtvá, ale to mu teď bylo stejně jedno, protože začala křičet. A on se napřáhl, aby ten křik zastavil, když jí její manžel zoufale kryl vlastním tělem. Znovu zvedl tyč, jen aby mohl znovu udeřit. Mlátil toho muže, který nebyl jeho otcem stejně tak, jako ti muži předtím. A křik po chvíli ustal.
Za nějakou dobu, netušil, jak dlouhou, se zvedl od bezvládného těla, pod kterým se stále třásla jeho manželka. S hlasitým vzlykáním převalila tělo svého milovaného na záda a volala ho jménem.
Odvrátil zrak od té scény a vrátil se zpět k polootevřené plechovce, aby pokračoval v rozdělané práci. Smočil konec štětce v barvě, když mu v hlavě začala znít jakási známá melodie. Začal si pískat a pečlivě natírat nafialovo každičký kousek stěny v místnosti. Mladá žena se mezitím vedle mrtvého těla pohupovala ze strany na stranu, ovládaná neustávajícími vzlyky. Pohlédl na ní téměř se znechucením. Už se mu nezdála krásná, jako když sem přišel. Ne, nebyla krásná. Nikdo nebyl tak krásný, jako bývala ona. Nikdo neměl tak hedvábné a provoněné vlasy, jako měla ona.
Tmavé stíny zaplavily celou, teď už fialově vymalovanou místnost, když s pocitem dobře vykonané práce skládal svoje nářadí zpět do ošuntělé kožené brašny, a vyšel ven do teplé letní noci.
Kráčel temnými uličkami, protože oni na něj někde čekají. A on jim řekne, že se mu fialová vlastně líbí, že miluje matčiny hebké vlasy a že se mu stýská po otcově neustávajícím veselém broukání. Znovu z něj vyzařoval ten pocit očekávání, a štěstí mu roztáhlo rty do mírného úsměvu. Šel dál, a jeho krok byl zase tak trochu taneční.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
